Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 478/2000

Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka, o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele Pozemkový fond ČR, zastoupeného JUDr. V. K., advokátem, směřujícím proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 5. 2000, čj. -83, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 1999, čj. -51,

t a k t o :

N á v r h s e o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Navrhovatel podal dne 8. 8. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen o den později a byl doplněn podáním ze dne 29. 9. 2000. Předmětný návrh směřoval proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 5. 2000, čj. -83, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 1999, čj. -51, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 1. 1999, čj. -28, s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva.

Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1, sp.zn. a z něj zjistil, že dne 21. 5. 1997 podala STS Strakonice, a.s., žalobu na Pozemkový fond ČR na zaplacení částky 4.129.252,60 Kč. Žaloba byla odůvodněna tím, že Pozemkový fond byl jediným zakladatelem žalobce. Hodnota základního jmění měla činit 47.267.000,- Kč. Kontrolou však bylo zjištěno, že ocenění základního jmění bylo nadhodnoceno o 4.129.252,60 Kč. Tím došlo k tomu, že hodnota nepeněžitého vkladu v době vzniku společnosti byla nižší o uvedenou částku oproti zakladatelské ě. Žalobce proto požadoval, aby Pozemkový fond uvedenou částku s 15% úrokem žalobci zaplatil.

Obvodní soud pro Prahu 1 dne 15. 1. 1999 rozsudkem, čj. -28, žalobě vyhověl. V odůvodnění uvedl, že jestliže Pozemkový fond rozhodl, že základní jmění zakládané akciové společnosti má dosáhnout určité výše a této výše nedosahuje, je žaloba důvodná. Pozemkový fond namítal, že k rozdílu finančních částek došlo vinou nesprávně provedené inventarizace zpracovatele privatizačního projektu a na Pozemkový fond byly přeneseny pohledávky, které nemají faktickou náplň. Soud ovšem privatizační projekty nepřezkoumává, neboť se nejedná o správní rozhodnutí. Pozemkový fond na sebe vzal riziko, že nebude-li důsledně provedena kontrola převáděného majetku, může v praxi podobný případ nastat.

Uvedený rozsudek napadl navrhovatel odvoláním, o kterém rozhodl Městský soud v Praze dne 27. 5. 1999 rozsudkem, čj. -51, tak, že rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Zároveň ve výroku připustil dovolání.

Navrhovatel uvedený rozsudek Městského soudu v Praze dovoláním napadl. V dovolání namítal, že soudy, které rozhodovaly ve věci, nebyly věcně příslušné. Dále namítal nesprávné právní posouzení věci.

Nejvyšší soud dne 30. 5. 2000 rozsudkem, čj. -83, dovolání zamítl. Rozhodnutí odůvodnil tím, že pokud jde o věcnou příslušnost soudů, které ve věci rozhodovaly, je skutečností, že rozhodnutí o privatizaci podle nepodléhají přezkoumání soudem. Tento závěr by však byl relevantní jen tehdy, kdyby žalobce požadoval zrušení privatizačního projektu. Žalobce se však domáhal úhrady rozdílu hodnoty nepeněžitého vkladu do obchodní společnosti za situace, kdy tato hodnota při vzniku společnosti byla nižší než při jejím založení. V takové věci je pravomoc soudu dána. Námitka o věcné nepříslušnosti soudu by byla relevantní, protože spor se týkal právního vztahu mezi obchodní společností a jejím zakladatelem, věcně příslušný tedy měl být Krajský obchodní soud v Praze. Ten však usnesením, čj. -5, ze dne 28. 8. 1997, vyslovil svou nepříslušnost, žádný z účastníků nepodal odvolání a usnesení nabylo právní moci. Pokud jde o právní posouzení věci, právní úprava vychází z toho, že je třeba zajistit, aby nepeněžitý vklad, který při vzniku společnosti představuje zcela konkrétní majetek přecházející na společnost, měl v okamžiku přechodu skutečně hodnotu uvedenou v zakladatelských dokumentech společnosti. V řízení před obecnými soudy bylo prokázáno (a navrhovatel to ani nezpochybnil), že rozdíl v hodnotách zde skutečně existoval.

Uvedený rozsudek Nejvyššího soudu napadl navrhovatel ústavní stížností, v níž namítal, že Nejvyšší soud nesprávně interpretoval ust. § 59 odst. 5 obchodního zákoníku. Vycházel z důkazů provedených soudy I. i II. stupně a sám žádné dokazování neprováděl. Navrhovatel znovu namítal nepříslušnost obecných soudů. Napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu měla být porušena základní práva navrhovatele, daná mu y a a d (dále jen " ").

Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve vyjádření ze dne 25. 1. 2001 odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.

Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.

Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů ( , y ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté y a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y ČR.

Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabývaly již obecné soudy i Nejvyšší soud a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádaly.

Čl. 4 y konstatuje, že základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci. Podle přesvědčení Ústavního soudu napadeným rozhodnutím nebylo žádné základní právo navrhovatele z ochrany soudní moci vyňato.

Pokud jde o namítané porušení y, tento stanoví, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích. Právě otázka uložení povinnosti navrhovateli byla předmětem soudního řízení na všech stupních. Soudy ve věci řádně prováděly dokazování a z důkazů vyvodily odpovídající právní závěry, což i přesvědčivě zdůvodnily. Výrok o povinnosti navrhovatele zaplatit spornou částku je, podle přesvědčení Ústavního soudu, opřen o ústavně konformní závěry soudů. Jestliže soudy takto postupovaly, nezasáhly tím ani navrhovatelem namítané základní právo na spravedlivý proces.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrh podle písmeno a) , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. března 2001

JUDr. Pavel Holländer

předseda senátu