Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 27/01

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného JUDr. J. S., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.10. 2000, č. j. -78, t a k t o :

Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Řádně a včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.10. 2000, č. j. -78, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 1. června 1999, č. j. -51.

Stěžovatel vytýká dovolacímu soudu, že ve způsobu, jakým se vypořádal s jeho dovoláním, spatřuje porušení práva na spravedlivý proces. Poukazuje na porušení ustanovení , kdy odmítavé usnesení dovolacího soudu vybočilo z mezí spravedlivého procesu.

Dále vytýká dovolacímu soudu, že se nezabýval všemi jím položenými právními otázkami, ale že se zabýval pouze právními otázkami, uvedenými při ústním jednání dne 1. 6. 1999. Zvláště poukazuje na to, že se dovolací soud nezabýval výkladem pojmu "dobré mravy". Poukazuje na skutkové zjištění soudů I. a II. stupně, které nesprávně interpretovaly zákonná ustanovení ve vztahu odpovědnost za vady prodané věci a náhradu škody z toho vyplývající, včetně běhu promlčecích resp. prekluzivních lhůt.

V závěru své stížnosti shrnul stěžovatel důvody, kterými podle jeho názoru došlo k porušení práva na spravedlivý proces:

1. Obecné soudy neprovedly veškeré navržené důkazy, směřující k prokázání mých tvrzení a zároveň k vyvrácení nesprávných závěrů obecných soudů, které se následně objevily v jednotlivých rozhodnutích obecných soudů. Obecné soudy přitom odůvodnily zcela nedostatečně, pokud vůbec, proč určité důkazy neprovedly.

2. Napadené usnesení se nevypořádalo s řadou mých argumentů, které považuji za důležité.

3. Napadené usnesení se mým dovoláním zabývalo jen z pohledu omezeného okruhu otázek, pro něž by bylo možno dovolání připustit. Ostatní otázky, pro jejichž řešení se navrhovalo vyslovení přípustnosti dovolání, zůstaly bez povšimnutí.

Z ústavní stížností napadeného odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR vyplývá, že přípustnost dovolání stěžovatele mohla být zkoumána pouze podle ustanovení (před novelou). Dovolací soud však neshledal podmínky ani pro připuštění dovolání podle citovaného paragrafu a dovodil, že aby se mohlo v konkrétním případě jednat o rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, musí mít taková právní otázka po právní stránce rovněž význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec a nikoli jen význam pro odvolací soud samotný. Dále uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (t. j. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo její výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů.

Dovolací soud dále uvádí, že spatřuje-li stěžovatel v odvolacím řízení zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu v řešení konkrétní vymezené právní otázky, ve vztahu k níž navrhl, aby dovolání bylo připuštěno, a odvolací soud tomuto návrhu nevyhověl, jsou hranice možného dovolacího přezkumu objektivně určeny toliko zněním uvedené právní otázky. Dovolání podané z důvodu nesprávného posouzení jiné právní otázky je nepřípustné bez ohledu na to, zda z hlediska řešení této jiné otázky by napadené rozhodnutí mohlo mít po právní stránce zásadní význam.

V dovolání však stěžovatel předkládá dovolacímu soudu i jiné otázky, které považuje za otázky zásadního významu, zejména výklad pojmu dobré mravy ve vazbě na uplatnění vad podle ust. obč. zák. a ve vazbě na ust. obč. zák. a potažmo na ust. a 3 Pak ovšem je přípustnost dovolání požadována z důvodu jiného, než který byl uplatněn v odvolacím řízení a dovolání podle pro tyto otázky není přípustné.

Ústavní soud byl povinen ústavní stížnost přezkoumat z hlediska stěžovatelem tvrzeného porušení jeho základního práva. Dospěl však k závěru, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR k porušení ústavnosti nedošlo a že podaná stížnost je zjevně neopodstatněná.

Nutno souhlasit s dovolacím soudem, že pro přípustnost dovolání bylo nutno zkoumat pouze splnění podmínky stanovené sub (před novelou). Stanovisku Nejvyššího soudu ČR v otázce hlediska významného pro přípustnost dovolání, svědčí i vymezení uvedené v , ve znění novely č. Toto novelizované ustanovení nemění předchozí výklad, pouze shrnuje vymezení podmínek, kdy má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam.

Podaná stížnost směřuje pouze proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, který je ve svém hodnocení vázán uplatněním konkrétně vymezené právní otázky odvolacího soudu, jejíž připuštění tam stěžovatel navrhoval. Pokud byla přípustnost dovolání požadována i z jiných důvodů, než které byly uplatněny v odvolacím řízení, není pro ně dovolání podle (před novelou) přípustné. Rovněž tak cit. ustanovení neumožňuje dovolacímu soudu posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění o předání věci. Dovolací soud se proto nemohl zabývat ani zjištěním, zda byly provedeny veškeré důkazy, směřující k prokázání stěžovatelových tvrzení. Ostatně podle ustanovení záleží na soudu, které důkazy provede.

Napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR řeší tedy podané dovolání v rovině procesní s přihlédnutím k právnímu výkladu některých ustanovení. Výkladová činnost zákonných ustanovení přísluší výlučně Nejvyššímu soudu ČR, který tak činí v rámci sjednocovací činnosti obecných soudů.

Ústavnímu soudu tato výkladová činnost nepřísluší, ledaže by tímto výkladem došlo k porušení základního práva člověka a občana.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR není rozhodnutím ve věci samé. Stěžovatelova tvrzení po skutkové i procesní stránce směřují proti rozhodnutí soudu prvého stupně i soudu odvolacího. V té době stěžovateli nic nebránilo v tom, aby se proti rozhodnutí odvolacího soudu obrátil se stížností na Ústavní soud. To však neučinil, volil jiný postup, kterým si tuto cestu uzavřel uplynutím zákonného termínu.

Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítl podle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr. Antonín Procházka

předseda senátu ÚS

V Brně dne 21. února 2001