Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 757/2000

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti J. D., zastoupeného JUDr. A. H., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17.10.2000, sp. zn. , a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 24.3.2000, čj. -330, t a k t o :

Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

V ústavní stížnosti, doručené tomuto soudu dne 27.12.2000, stěžovatel napadá v záhlaví usnesení uvedená rozhodnutí obecných soudů a uvádí, že rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 24.3.2000, čj. -330, by uznán vinným tr. činem krádeže (§ 247 odst. 1, odst. 2 tr. zákona), za kterýžto tr. čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců, s podmíněným odkladem na zkušební dobu tří roků, k trestu zákazu činnosti a povinnosti částečné úhrady způsobené škody.

K odvolání stěžovatele byl usnesením odvolacího soudu zrušen výrok o trestu zákazu činnosti, v ostatním byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen. Navrhovatel je přesvědčen, že usnesením odvolacího soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu d (dále jen " "), kterého se měl odvolací soud dopustit tím, že tento soud nevzal v úvahu obhajobu stěžovatele založenou na tvrzení, že u prvého skutku kladeného mu za vinu šlo údajně o smluvní vztah mezi svědkem K. a Vojenskými lesy a statky, kdy ve vztahu k zavinění stěžovatele se údajně mělo jednat pouze o nedbalostní delikt, neboť navrhovatel pouze "přehlédl" skutečnost, že vytěžený les není ve vlastnictví Vojenských lesů a statků, ale náleží po privatizaci manželům M.

U druhého skutku údajně oba soudy "bez jakéhokoli podkladu tvrdošíjně setrvaly na závěru, že odcizená dřevní hmota byla deputátem či naturálním plněním, u něhož odklad odběru vytěžením nepřichází v úvahu."

V případě revizního znaleckého posudku stěžovatel dovozuje, že tento posudek není nestranný a jeho závěry jsou podle něj nepřesvědčivé a nadsazené.

Stěžovatel vytýká oběma soudům porušení ust. § 2 odst. 6 tr. řádu, tj.pochybení v otázce volného hodnocení důkazů, když v důsledku nesprávného a nepřesvědčivého hodnocení provedených důkazů nemohly použít zásady "in dubio pro reo", vyplývající z ust. § 2 odst. 2 tr. řádu.

Z napadeného usnesení odvolacího soudu se zjišťuje, že rozsudek soudu I. stupně se k odvolání stěžovatele (dříve obžalovaného) podle ust. § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušuje ve výroku o trestu zákazu činnosti, v ostatních výrocích zůstává napadený rozsudek nezměněn.

Odvolací soud konstatoval, že řízení před soudem I. stupně proběhlo v souladu s trestním řádem, když v řízení byla respektována práva stěžovatele a nelze rovněž přisvědčit jeho tvrzení, že bylo porušeno ust. § 2 odst. 6 tr. řádu při hodnocení provedených důkazů.

K námitce stěžovatele, že u skutku pod bodem 1. rozsudku soudu I. stupně šlo o pouhou nedbalost v jednání, krajský soud zdůraznil, že obhajoba navrhovatele byla v tomto směru zcela vyvrácena výpověďmi svědků manželů M., kteří stěžovatele žádali o zastavení těžby dřeva a ponechání pokácených stromů na jejich pozemku. Navrhovatel však tento požadavek neakceptoval a pokračoval v těžbě stromů, které prodal svědku K. Výpovědi shora uvedených svědků k přezíravému přístupu stěžovatele k vlastnictví lesa potvrdili i svědkové S. I v případě hodnocení druhého skutku se krajský soud ztotožnil se závěry prvoinstatnčního soudu, že nelze akceptovat úvahu stěžovatele, že výběr deputátu v místě, čase a kvalitě je pouze na vůli subjektu, kterému nárok na výběr deputátního palivového dříví náleží.

Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů lze shrnout, že trestná činnost stěžovatele spočívala v odcizení dřevní hmoty prostřednictvím jiných osob ke škodě, v prvém útoku soukromých vlastníků lesa, v druhém útoku Vojenských lesů a statků, divize P. Třetí útok byl z tohoto jednočinného souběhu vypuštěn. Výši způsobené škody zjišťoval soud I. stupně ze znaleckého posudku znalce stanoveného soudem, znaleckého posudku předloženého stěžovatelem a jejich rozpory pak posudkem u pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs nad Labem, pobočka Hradec Králové. V průběhu řízení byli slyšeni všichni navržení svědkové a stěžovatel žádné doplnění dokazování nenavrhoval a to ani v ústavní stížnosti, výhrady má pouze k hodnocení provedených důkazů.

Hodnocení důkazů provedené prvostupňovým soudem však podle zjištění Ústavního soudu bylo přesvědčivé a zevrubné zejména s ohledem na obhajobu stěžovatele, o čemž svědčí vypuštění jednoho útoku, uvedeného v obžalobě. Odvolací soud proto zcela správně neshledal v tomto směru žádné pochybení, když současně vyvrátil všechny námitky stěžovatele, které jsou v podstatě duplicitně opakovány i v ústavní stížnosti.

Ve vztahu k nálezu Ústavního soudu,

sp. zn.

, zmiňovaného stěžovatelem je nutné zdůraznit, že podstatou právního závěru cit. nálezu je definování funkce Ústavního soudu ve vztahu k rozhodování obecných soudů, kdy ÚS nerozhoduje ve věci samé, ale posuzuje dopad napadených rozhodnutí na možné porušení základních práv a svobod. Skutkově se uvedený nález dotýká povinnosti obecných soudů doplnit nedostatečně zjištěný skutkový stav dalším dokazováním, což není ovšem předmětem této ústavní stížnosti.

Pokud se týká tvrzení stěžovatele ohledně údajného porušení § 2 odst. 2, odst. 6 tr. řádu je nutné zdůraznit, že v daném případě oba soudy jednoznačně uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané a které nikoli, z jakého důvodu neuvěřily tvrzení obhajoby a jakými úvahami se ve své rozhodovací činnosti řídily. V tomto směru je odůvodnění obou stížností napadených rozhodnutí zcela v intencích ust. § 125 tř. řádu a skutková zjištění jsou logickým a odpovídajícím podkladem pro vyslovené právní závěry.

Závěrem nezbývá než konstatovat, že tvrzení stěžovatele o údajném porušení y (a ust. , odst. 6 tr. řádu) neshledal senát Ústavního soudu za opodstatněné a ve smyslu ust. , ve znění pozdějších předpisů, proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr. Antonín Procházka

předseda senátu ÚS

V Brně dne 21. února 2001