Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 193/96

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti K., právně zastoupené advokátem JUDr. B.G., proti usnesení Městského soudu v Praze, čj. -30, ze dne 14. 12. 1996, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1, čj. -12, ze dne 11. 9. 1995,

t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, s odvoláním na porušení práv zaručovaných odst. ld a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. (který mohl být připojen až po ukončení dovolacího řízení), bylo prvým z označených rozhodnutí potvrzeno druhé označené rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1, jímž bylo zastaveno řízení o žalobě stěžovatele na ochranu dobré pověsti proti JUDr. P.K., státnímu zástupci a České republice - OSZ. Soud I. stupně řízení o žalobě stěžovatele zastavil s odkazem na ustanovení věta prvá , když učinil závěr, že navrhovatel byl ke dni 24. 6. 1994 zrušen ve smyslu ustanovení čl. VIII statutu této nadace zánikem jeho zřizovatele, a žalobu tedy podal neexistující subjekt. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, v němž namítal, že ještě před zánikem zřizovatele došlo ke změně statutu nadace tak, že při zrušení zřizovatele se nadace již nezrušuje, a i kdyby snad nadace stěžovatele zrušena byla, pak ještě nezanikla. Byla by totiž v likvidaci, a tedy stále způsobilá k právům a povinnostem. Spolu s odvoláním byl zároveň učiněn návrh na vyloučení soudkyně JUDr. M.Č. a všech soudců OS z důvodů podjatosti. Odvolací soud pak napadeným rozhodnutím usnesení soudu I. stupně o zastavení řízení potvrdil, když se se závěry soudu I. stupně o důvodech zastavení řízení v podstatě ztotožnil a zároveň tímto rozhodnutím některé ze soudců soudu I. stupně vyloučil z projednávání a rozhodování věci, některé však nikoliv. Mezi těmito soudci, kteří vyloučeni nebyli, byla i JUDr. M.Č., která usnesení soudu I. stupně o zastavení řízení vydala.

Proti těmto rozhodnutím soudu I. a II. stupně směřuje ústavní stížnost stěžovatele, v níž tento podrobně rozvádí důvody uvedené již v odvolání ve směru k zastavení řízení, přičemž v podstatě zdůrazňuje to, že obecné soudy nevzaly na zřetel několikeré na sebe navazující změny statutu nadace a bez ohledu na příslušná zákonná ustanovení, upravující zrušení, likvidaci a zánik právnické osoby, tyto pojmy nerozlišily. Uzavírá pak, že pokud odvolací soud se nevypořádal s odvolacími námitkami, a potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně o zastavení řízení, odejmul stěžovateli možnost účastnit se řízení a jednat před soudem, čímž došlo k porušení d. Kromě toho pak stěžovatel tvrdí, že rozhodnutí soudu I. stupně vydala soudkyně, která byla z projednávaní věci vyloučena, v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí v jiné právní věci - Městského soudu v Praze, sp. zn. , ze dne 19. 12. 1994, jímž byli všichni soudci OS, včetně JUDr. Č., z projednání a rozhodnutí věci vyloučeni pro negativní vztah k osobě zástupce stěžovatele M.Š. a dovozuje tak nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu i v té jeho části, v níž jmenovanou soudkyni nepovažoval za vyloučenou z projednání a rozhodnutí v této věci.

Současně s ústavní stížností, jak bylo dále zjištěno z připojeného spisu, podal stěžovatel proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání z důvodů uvedených v ustanovení a g) s naprosto shodnou argumentací, jako je argumentace uvedená v ústavní stížnosti. O tomto dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. , tak, že dovolání odmítl, když dospěl k závěru, že v posuzovaném případě nebyla soudem účastníkovi odňata možnost jednat před soudem a důvodnou že není ani námitka stěžovatele, že v posuzovaném případě rozhodoval vyloučený soudce. Toto rozhodnutí dovolacího soudu však stěžovatel ústavní stížností nenapadl, resp. svou ústavní stížnost v tomto směru nerozšířil. Za této situace pak, aniž by Ústavní soud mohl jakkoliv posuzovat závěry Nejvyššího soudu ČR v jeho rozhodnutí uvedené, nezbylo než ústavní stížnost stěžovatele odmítnout, neboť Nejvyšší soud ČR se z podnětu podaného dovolání zabýval a posuzoval argumenty stěžovatelem shodně uváděné jak v dovolání, tak v ústavní stížnosti. Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod, k této nápravě však nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato rozhodnutí, vydané poslední instancí v soustavě obecných soudů, řešící danou problematiku, jímž v této věci bylo právě rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Jestliže totiž stěžovatel rozhodnutí o dovolání, podaném a založeném na totožné argumentaci jako ústavní stížnost, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR již ústavní stížností nenapadl a v důsledku toho bylo toto rozhodnutí z přezkumu Ústavního soudu vyňato, pak by rozhodnutí o ústavní stížnosti, směřující jen proti rozhodnutím soudu I. a II. stupně, v projednávané věci mohlo vést k tomu, že při vyhovění stížnosti by zůstalo nedotčeno rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, řešící v zásadě shodné otázky rozdílným způsobem, což by nepochybně bylo v rozporu s principem právní jistoty (obdobně usnesení Ústavního soudu,

sp. zn.

). Uvedené skutečnosti, byť procesní povahy, jsou natolik evidentní a pro rozhodnutí o ústavní stížnosti relevantní, že nezbylo než ústavní stížnost podle , ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. února 2001

JUDr. Pavel Varvařovský,

předseda senátu

Za správnost: