Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 506/2000

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. N., zastoupeného JUDr. J. H., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. dubna 2000, sp. zn.

, a rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 31. května 1999, sp. zn.

, mimo ústní jednání dne 13. února 2001 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá zrušení rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 31. května 1999 (-32), ve znění opravného usnesení ze dne

21. července 1999 (-43), a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne

28. dubna 2000 (), jímž nebylo vyhověno návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání z důvodu posouzení otázky po právní stránce zásadního významu, a tvrdí, že uvedenými rozsudky bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, tedy právo na soudní ochranu a rovnost účastníků řízení (, d a y ČR). Oba obecné soudy dále podle názoru stěžovatele porušily větu první a větu první y ČR, když nevěnovaly pozornost námitkám stěžovatele, že písemná kupní smlouva ze dne 25. 11. 1999 je absolutně neplatná ve smyslu z důvodu neurčitého právního úkonu v rozsahu dohody o předmětu této smlouvy, neboť z ní není patrný druh zboží a jeho množství. Jako druh zboží je ve smlouvě uvedeno pouze kódové označení, které není ve smlouvě ani v dodatcích či stěžovateli dodaných informačních materiálech nijak specifikováno. Svým postupem pak dle stěžovatele obecné soudy nerespektovaly ust. a , ani větu první y ČR, neboť z těchto ustanovení lze dovodit, že soudy jsou povinny při hodnocení důkazů respektovat zákon, a to s ohledem na zásady, na nichž právo jako celek leží. Obecné soudy se ve svých rozhodnutích nevypořádaly s právními argumenty účastníka řízení. Vzhledem k tomu stěžovatel tvrdí, že oběma rozsudky obecných soudů byla porušena práva zaručená d, a to nesprávným výkladem zákona a písemně uzavřené smlouvy, a d, a to tím, že obecné soudy se nevypořádaly s právní argumentací stěžovatele jako účastníka řízení, čímž bezdůvodně upřednostnily argumentaci druhé strany. Stěžovatel navrhuje zrušení obou rozsudků.

Okresní soud ve svém rozsudku ukládá stěžovateli (žalovanému) zaplatit částku

45.410,- Kč s 26% úrokem z prodlení od 26. 11. 1997 do zaplacení a zaplatit náklady řízení žalobci. Své rozhodnutí odůvodnil jmenovaný obecný soud zejména tak, že po provedeném dokazování zjistil, že stěžovatel uzavřel se žalobcem kupní smlouvu, jejímž předmětem byla sada varného nádobí označeného v posuzované smlouvě názvem G., včetně označení dle sortimentníy číslem TF 123000. Spornou učinil stěžovatel dohodu na předmětu koupě. V této souvislosti uvedl, že byl reprezentantkou žalobce (paní A.) uveden v omyl, neboť kupní smlouvu podepisoval s přesvědčením, že za sjednanou kupní cenu mu žalobce dodá nejenom hrnce a pokličky, ale také všechny předváděné soupravy sklenic, příbory, atd. Předmět koupě označil stěžovatel v tomto řízení za neurčitý a nesrozumitelný. Soud se po provedeném dokazování s názorem stěžovatele neztotožnil.

Proti rozhodnutí obecného soudu I. stupně podal stěžovatel odvolání ke Krajskému soudu v Ostravě, kde nadále setrvával na tvrzení co do neurčitosti předmětu plnění uvedeného v kupní smlouvě a napadal konkrétní nedostatky smlouvy. Navrhl, aby odvolací soud připustil proti jeho rozhodnutí dovolání, neboť jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.

Krajský soud vzal za správná skutková zjištění okresního soudu a jiné důkazy neprovedl a po pokusu o smírné urovnání věci potvrdil rozsudek okresního soudu s tím, že změnil výrok o náhradě nákladů. Současně dovolání proti svému rozhodnutí nepřipustil.

Vzhledem k významnosti právních názorů obou obecných soudů podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu ČR s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, jako soudu dovolacího, a navrhl, aby dovolací soud dovolání v souladu s připustil.

Nejvyšší soud ČR se ve svém usnesení (-67) dovoláním stěžovatele nezabýval, a to z toho důvodu, že návrh na jeho připuštění nebyl podán v zákonem stanovené lhůtě 1 měsíce ( ), a to s odkazem na , podle něhož nelze zmeškání lhůty prominout.

Ústavní stížnost je nepřípustná.

Ústavní stížnost ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

O nevyčerpání všech prostředků k ochraně práva může jít zpravidla i tam, kde ústavněprávní argumentace je obsahově shodná s argumentací, kterou stěžovatel uplatnil před obecnými soudy, a kterou cíleně hodlal předestřít i dovolacímu soudu, pro což si svým procesním postupem před Krajským soudem v Ostravě vytvořil procesní podmínky ( ). Stěžovatel však ve věci posuzované ústavní stížnosti svého práva podat dovolání nevyužil, tím, že zmeškal zákonnou lhůtu, a proto Ústavní soud dospěl k závěru, že nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a jeho stížnost jako nepřípustnou odmítl [ zákona].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 13. února 2001