Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 609/2000

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti O. K., zastoupené advokátem JUDr. T. H., proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 12. 1999, sp. zn. , a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2000, sp. zn. ,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 v záhlaví označeným usnesením zamítl návrh stěžovatelky na povolení obnovy řízení ve věci vedené pod sp. zn. u Obvodního soudu pro Prahu 1.

V odůvodnění usnesení obvodní soud uvedl, že v původním řízení byl zamítnut restituční nárok stěžovatelky ze dvou důvodů. Prvním důvodem byla skutečnost, že vůbec nedošlo ke znárodnění firmy otce stěžovatelky, jež by zakládalo restituční důvod. Druhým důvodem byl nedostatek pasivní legitimace žalovaného ministerstva (tzn. Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR), neboť prý ministerstva sice mají právní subjektivitu, nicméně ve věcech finanční náhrady musí restituent žalovat Českou republiku.

Dne 10. 5. 1999 vyšel sv. 11 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, obsahující nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 31. 8. 1998, v němž Ústavní soud konstatoval, že pokud je v zákoně přímo určen orgán, který poskytuje finanční náhradu, není dán důvod pro závěr, že se jedná de facto o povinnost státu, takže lze žalovat i ministerstvo, aniž by byl takový návrh nutně spojen i s označením ČR. Toto rozhodnutí stěžovatelka považovala za rozhodnutí ve smyslu ustanovení (dále jen ""), jež bez své viny nemohla použít v původním řízení a které pro ni může přivodit příznivější rozhodnutí ve věci.

Obvodní soud pro Prahu 1 však uvedl, že v době rozhodování o restitučním nároku byla obecně známa ustálená judikatura Ústavního soudu, podle níž je dána povinnost obecného soudu poučit v restitučních věcech žalobce o tom, kdo je ve sporu pasivně legitimován. Proto se obvodní soud domnívá, že pokud by byla stěžovatelka využila svého práva a podala v této věci ústavní stížnost s tím, že nebyla řádně poučena, byla by zřejmě úspěšná. Tím, že tohoto práva nevyužila, "vyloučila se i z možnosti podat návrh na obnovu řízení".

Městský soud v Praze napadeným usnesením citované usnesení obvodního soudu potvrdil.

V odůvodnění svého rozhodnutí prohlásil, že novým rozhodnutím je ve smyslu ustanovení nejen rozhodnutí jiného soudu nebo dalšího orgánu, jež bylo vydáno v době původního řízení a jehož nemohl účastník bez své viny použít, nýbrž i rozhodnutí, které bylo vydáno po skončení původního řízení. Musí se prý však jednat o rozhodnutí, které se týká téže věci, resp. týchž účastníků o předběžných otázkách, jímž byl soud vázán nebo z něho vycházel ( a 2 ), anebo posoudil-li předběžnou otázku sám a poté bylo zjištěno, že příslušný orgán ji kdykoliv vydaným rozhodnutím posoudil jinak. Předmětný nález Ústavního soudu nepředstavuje rozhodnutí v téže věci a proto jím obecné soudy - podle jeho názoru - nejsou ve smyslu vázány. Skutečnost, že se právní názor Ústavního soudu vyvíjí, prý nemá zpětnou účinnost na věci již pravomocně skončené a není ani důvodem pro obnovu řízení. Stejný právní názor ostatně vyjádřil i Nejvyšší soud ČR (usnesení sp. zn. , in: Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, č. 7/2000, str. 435 a násl.).

Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá, že napadenými usneseními obecných soudů byla porušena její ústavně zaručená základní práva, zakotvená v a v d (dále jen "") a v a v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatelka tvrdí, že vedla poměrně dlouhý a dosti složitý restituční spor, přičemž restituce byly v našem právním řádu konstituovány zcela nově a jejich právní výklad se proto v průběhu doby vyvíjel. Žádný jiný právní obor prý proto nebyl tak úzce spjat se sjednocující výkladovou judikaturou soudů vyššího stupně jako právě restituce, "přičemž rozhodování soudů mělo a má v této oblasti zřetelně precedenční charakter". Stěžovatelka se domnívá, že právní názor Ústavního soudu je přímo závazný pro obecné soudy per analogiam podle ustanovení a že zároveň judikáty v restitučních věcech "jsou postaveny minimálně na roveň důkazních prostředků či jiných skutečností, které jsou schopny samy o sobě přivodit pro účastníka příznivější výsledek". Stěžovatelka se proto domnívá, že jejímu návrhu na obnovu řízení mělo být vyhověno, neboť novou skutečností bylo citované průlomové rozhodnutí Ústavního soudu a že tedy zákonné předpoklady pro přípustnost povolení obnovy řízení byly dány.

Ústavní soud konstatuje, že podstatou ústavní stížnosti je námitka, že citovaný nález Ústavního soudu měl být důvodem obnovy řízení ve smyslu ustanovení a protože obecné soudy návrhu stěžovatelky na obnovu řízení nevyhověly, spatřuje v tom porušení svých ústavně zaručených citovaných základních práv.

Jak však Ústavní soud již dříve judikoval (usnesení

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 11, C.H. Beck, str. 316), "změna právního názoru nemůže být podkladem pro obnovu řízení ve věci pravomocně skončené. Je sice pravdou, že podle y jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby bez výjimky, neboť Ústavní soud je nejvyšším orgánem ochrany ústavnosti podle a 87y a jeho nálezy jsou obecně závazné, nicméně právní názor či jeho změna nemůže být novou skutečností, která by měla nebo mohla být důvodem obnovy řízení podle ".

Ani v souzené věci Ústavní soud neshledal důvod se od citovaného právního názoru odchylovat a konstatuje, že uvedená rozhodnutí obecných soudů jsou s tímto usnesením Ústavního soudu konformní. Nález Ústavního soudu tedy nemůže být důvodem pro obnovu řízení ve výše uvedeném smyslu.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. 2. 2001

JUDr. Vladimír Paul

předseda senátu