Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 609/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudů JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti J. B., zastoupeného JUDr. M. S., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. srpna 2000, sp. zn. , ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 13. června 2000, sp. zn. ,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 12. října 2000 byla Ústavnímu soudu doručena, ve lhůtě dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), ústavní stížnost, kterou stěžovatel napadl usnesení krajského soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži. Tím byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu krádeže a poškozování cizí věci jako spolupachatel. Ve své ústavní stížnosti konstatuje, že jeho výpověď byla považována za méně věrohodnou, než výpověď spoluobžalovaného a za zcela nevěrohodné byly považovány výpovědi svědků svědčící v jeho prospěch. V ústavní stížnosti vyvrací důkazy na základě kterých byl odsouzen a znevěrohodňuje výpověď společníka, která je stěžejním důkazem svědčícím v jeho neprospěch. Dále poukazuje na neprovedení důkazu, který navrhoval a sice ověření telefonických rozhovorů mezi oběma spoluobviněnými, které mohou, dle jeho tvrzení, zcela prokázat, že se stěžovatel nedopustil činu, za který byl odsouzen.

V postupu obecných soudů stěžovatel shledává porušení principu spravedlivého procesu zakotveného v y ČR a d (dále jen " "), kdy považuje za neoddělitelnou návaznost mezi skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů. Pokud tomu tak není, nebo závěry soudu jsou v rozporu se skutkovými zjištěními, je nutno porušení y konstatovat. Pochybení soudu shledává také v pominutí důkazu jenom proto, že je v rozporu s tím, co soud pokládá za prokázané.

K ústavní stížnosti se dle ustanovení § 42 odst. 4 zákona vyjádřil za účastníka - Krajský soud v Brně - předseda senátu 5 To, který ve svém vyjádření uvedl, že v uvedené věci rozhodoval dvakrát, kdy v prvním případě byl rozsudek soudu prvého stupně zrušen. K obsahu ústavní stížnosti pak konstatoval, že stěžovatel napadá hodnocení důkazů, které však soud odvolací nezjistil.

K věci se vyjádřil za Okresní soud v Kroměříži předseda senátu 2 T, který konstatoval, že se soud důkladně zabýval dokazováním a provedl veškeré důkazy, které byly navrhnuty v obžalobě i ty, které navrhl stěžovatel. Po vrácení věci odvolacím soudem provedl rovněž důkazy jím požadované. Hodnocení důkazů prováděl samostatně i v jejich souhrnu a na tomto základě dospěl k závěru o vině stěžovatele. V odůvodnění rozvedl, které důkazy a proč považoval za věrohodné a které nikoliv. Soudu prvého stupně nepřísluší hodnotit důkazy provedené či navržené v řízení u odvolacího soudu. Stěžovatel navrhl před vynesení rozsudku prvého stupně navrácení věci do přípravného řízení za účelem výslechu dalších svědků, jejichž generálie ovšem odmítl uvést. Nenavrhl tedy provedení konkrétního důkazu, a proto nebyl soudem proveden.

Ústavní soud si k věci vyžádal rovněž spis Okresního soudu v Kroměříži, sp. zn. , a po jeho prostudování a po posouzení argumentů účastníků řízení shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

Stěžovatel předložil obecným soudům celou řadu důkazů, které měly svědčit v jeho prospěch a soudy řadu z nich provedly. Přestože Ústavní soud ze spisu shledal, že některé důkazy nebyly obecnými soudy provedeny, ačkoliv soudy takový důkaz provést mohly, konkrétně prověření počtu telefonátů z veřejného telefonního automatu stěžovatelem na mobilní telefon spoluobžalovaného, v době spáchání trestného činu, neshledal Ústavní soud tento důkaz jako natolik podstatný, aby byl způsobilý stěžovatelem tvrzeného zásahu do jeho práva na spravedlivý proces, jak předpokládá citovaný y.

Uvedený důkaz by sice mohl změnit pohled na věrohodnost stěžovatele ve vztahu k věrohodnosti svědků, právě v závislosti na množství telefonátů, které svědkové - příslušníci Policie ČR - přijali, nicméně obecné soudy při svém rozhodování vycházely z celého komplexu důkazů, které proti stěžovateli svědčily, a které ve svém důsledku byly způsobilé k vytvoření závěru, o který se rozsudek opírá.

Stěžovatel v otázce provádění a hodnocení důkazů zcela opomněl skutečnost, že soudní moc, tak jak je konstituována u ČR. Právě dle , jehož porušení také stěžovatel tvrdí, je svěřena soudům především k tomu, aby ony zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Je tedy věcí obecných soudů shromažďovat a hodnotit důkazy samostatně i v celku a na jejich základě činit závěry, zda a kým byl či nebyl trestný čin spáchán.

Ve své judikatuře Ústavní soud opakovaně vyložil, že je oprávněn zasáhnout do hodnocení důkazů obecnými soudy pouze v případě, že v jejich jednání zjistí porušení ústavních procesních principů, zejména pak práva na spravedlivý proces ve smyslu a 2, y. Jinak neprovádí nová či vlastní hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Pokud tedy stěžovatel tvrdil v ústavní stížnosti, že byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tím, že obecné soudy v jeho tvrzené věci dospěly k jinému právnímu závěru, než je stěžovatelův a neuvádí další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku y, pak nezbývá, než takové tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a v důsledku toho stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou d (např.

in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), aniž by se jevilo potřebné důvody tam uvedené dále rozvádět.

Stejně jako Evropský soud pro lidská práva i Ústavní soud dozírá především na to, aby proces byl spravedlivý jako celek, zejména pak aby byla dodržena zásada "rovnosti zbraní". Nikoliv tedy výsledek řízení, ale především postup, kterým k němu orgány činné v trestním řízení (v tomto případě soudy) dospěly, je předmětem zájmu Ústavního soudu. Veden těmito principy je Ústavní soud nucen konstatovat, že neshledal ničeho, co by věc posunulo do roviny ústavněprávní.

Ústavní soud vzal také v úvahu skutečnost, že stěžovatel svoji ústavní stížnost opíral o tvrzení, která činil i v rámci řádných opravných prostředků. Stěžovatel tím, že předložil Ústavnímu soudu stejná tvrzení a závěry jako soudům obecným, staví Ústavní soud do pozice soudu třetího stupně, která mu však, jak je uvedeno shora, nepřísluší.

S ohledem na všechny uvedené okolnosti za dané situace shledal Ústavní soud předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení § 43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 15. 2. 2001

JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu