Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 594/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudů JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti města H., zastoupené Mgr. R. T., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. září 1999, sp. zn. , ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. června 2000, sp. zn. ,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá:

Odůvodnění:

Dne 4. října 2000 byla Ústavnímu soudu doručena, ve lhůtě dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), ústavní stížnost, kterou stěžovatel brojí proti rozsudku odvolacího soudu. Ten vydal ústavní stížností napadený rozsudek, vycházeje ze závazného právního názoru vyjádřeného v napadeném rozsudku soudu dovolacího, kterým byly konstatovány nápadně nevýhodné podmínky, za nichž byla na stěžovatele převedena nemovitost v roce 1960. Tím bylo naplněno plně ustanovení lit. g) , o mimosoudních rehabilitacích ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""),a z těchto důvodů byl stěžovatel povinen uzavřít s restituenty smlouvu o vydání věci.

Stěžovatel vytýká soudům, že v jeho věci nebylo dodrženo pravidlo, podle kterého soudy rozhodují na základě zjištěného skutkového stavu ( ), a pravidlo volného hodnocení důkazů ( ), kdy tato zásada neznamená volný výběr z důkazů, ale předpokládá posouzení merita všech ve věci rozhodných důkazů. (viz.

).

Stěžovatel namítá, že dovolací soud se v daném případě zabýval pouze jedním z hledisek - výší kupní ceny. Ve vztahu k reálnosti možnosti prodat nemovitost za uvedenou cenu se Nejvyšší soud ČR opřel pouze o jediný důkaz. Důkaz byl proveden výslechem svědka, který však byl pouhým zprostředkovatelem při jednání s potenciálními smluvními stranami. Navíc u svědka nebyla ani potvrzena jeho objektivita. Stěžovatel proto konstatuje, že závěr dovolacího soudu byl učiněn na základě naprosto nedostatečně zjištěného skutkového stavu a tudíž jej nelze akceptovat jako právní názor, který by krajský soud zavazoval.

V postupu soudu dovolacího a v důsledku toho i odvolacího, shledává stěžovatel porušení základního práva na soudní ochranu, zaručeného v d (dále jen ""), které poskytuje každému právo domáhat se stanoveným způsobem ochrany svých práv u nezávislého soudu.

K věci se, dle ustanovení § 42 odst. 4 zákona, vyjádřil i účastník řízení - Krajský soud v Ostravě prostřednictvím předsedkyně senátu 11 Co. Ta ve vyjádření uvedla, že v uvedené věci rozhodoval soud jako soud odvolací opakovaně, když při předchozím řízení o odvolání dospěl k závěru, že nejsou splněny kumulativně všechny zákonné podmínky, konkrétně, že nebyly prokázány nápadně nevýhodné podmínky. Jestliže tedy následně dovolací soud konstatoval, že byly splněny předpoklady pro závěr o nápadně nevýhodných podmínkách, krajský soud se nejen cítil, ale byl i vázán tímto právním názorem ( ), který byl rozhodující pro nové právní posouzení věci odvolacím soudem. Ve zbytku odkázala předsedkyně senátu na odůvodnění napadeného rozsudku.

K věci se na výzvu Ústavního soudu vyjádřil také soud dovolací prostřednictvím předsedy senátu 2 Cdon, který uvedl, že Nejvyšší soud ČR byl ve svém rozhodování vázán rozsahem dovolacího návrhu. V dovolacím řízení proto nemohla být přezkoumávána správnost všech skutkových zjištění, na která odkazuje stěžovatel, a z nichž dovolací soud vycházel při svém rozhodování. V ostatních věcech odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.

Ústavní soud si k věci vyžádal rovněž spis vedený v uvedené věci Okresním soudem v Opavě pod sp. zn. . Z něj a z ostatních podkladů Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

Z rozsudku odvolacího soudu, který byl zrušen napadeným rozsudkem soudu dovolacího je zřejmé, že byl učiněn závěr, že k prodeji nemovitosti v roce 1960 sice došlo v tísni, ale nikoliv za nápadně nevýhodných podmínek (č.l. 85), tak jak předpokládá ustanovení lit. g) . Dovolání pak směřovalo právě a pouze proti závěru soudu odvolacího, kterým nebyly tyto podmínky shledány. Nejvyšší soud ČR správně konstatoval, že dovoláním nebyl napaden skutkový stav zjištěný soudy prvého a druhého stupně. Dále uvedl, že nápadně nevýhodné podmínky musí existovat objektivně a nemohou spočívat pouze v subjektivním cítění dotčené osoby. Následně Nejvyšší soud ČR konstatoval objektivní existenci nápadně nevýhodných podmínek v dané věci, když aplikoval právní normy platné v době převodu nemovitosti, kdy kupní smlouva byla vázána na ujednanou cenu, tedy cenu v místě a čase obvyklou, a nikoliv na cenu podle tehdy platných cenových předpisů. Takovým závěrem byl soud odvolací vázán a jeho následné rozhodnutí vycházelo z toho, že byla kumulativní podmínka tísně a nápadně nevyhovujících podmínek dovolacím soudem konstatována.

Obecné soudy vycházely z platných právních předpisů, tedy postupovaly v souladu y ČR a zákonem stanoveným způsobem poskytly stěžovateli možnost domáhat se svého práva u nezávislého soudu, jak předpokládá y. Skutečnost, že soudy ve svém rozhodovacím procesu dospěly k jinému závěru než jaký zaujal stěžovatel, nelze hodnotit jako porušení práva na spravedlivý proces, jak tvrdil stěžovatel. Pokud jde o provádění důkazů a jejich hodnocení, stěžovatel zcela opomněl skutečnost, že soudní moc, tak jak jeu ČR konstituována, je svěřena obecným soudům. Především ony zákonem stanoveným způsobem poskytují ochranu práv u všech subjektů, přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestranný. Ústavní soud není oprávněn, jakožto soud stojící mimo soustavu soudů obecných, posuzovat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí či nahrazovat hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením, a to ani v případě, kdy by se s takovými závěry neztotožňoval. Ústavní soud se zabývá správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.

Jak je již uvedeno, obecné soudy při svém rozhodování nepřekročily rámec základních práv stěžovatele. Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení § 43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 15. 2. 2001

JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu