Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 642/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti F. T. a R. T., zastoupeni JUDr. I. Š., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. září 2000, sp. zn. , ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 27. června 1997, sp. zn. ,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 31. října 2000 byla Ústavnímu soudu prostřednictvím Okresního soudu v Jihlavě doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatelé domáhali zrušení uvedených rozsudků. Rozsudkem okresního soudu byla stěžovatelům stanovena povinnost odstranit movité předměty ze zpevněné plochy před domem stěžovatelů, kdy uvedená plocha byla posouzena jako venkovní úprava a tedy součást pozemku navrhovatelky v uvedeném řízení. Odvolací soud svým rozsudkem rozhodnutí okresního soudu potvrdil.

Stěžovatelé dále obsáhle popisují skutkový stav věci, kdy předmětnou plochu označují jako terasu svého domu, která je sice stavbou na cizím pozemku, ale je součástí jejich domku a jejím odstraněním by došlo k jeho znehodnocení. Obecným soudům vytýkají, že svým jednáním porušily právo stěžovatelů zakotvené v a 2d (dále jen ""), které zaručuje každému právo domáhat se svých práv u nezávislého a nestranného soudu. Ochranu práv krajský soud neposkytl, ačkoliv bylo zasaženo do ústavních práv zaručených v y ČR a , , a 4, a 3y. Současně krajský soud postupoval v rozporu s y ČR. Stěžovatelé tedy shledávají porušení zásad právního státu, práva na rovnost, svobodu a důstojnost, práva činit zákonem nezakázané, práva na zákonné meze ukládaných povinností při šetření podstaty a smyslu těchto práv a práva na vlastnictví.

K ústavní stížnosti se vyjádřil za účastníka řízení - Krajský soud v Brně, předseda senátu 16 Co, který plně odkázal na odůvodnění rozsudku s tím, že námitky, předložené v ústavní stížnosti, stěžovatelé uvedli již při řízení jak u soudu nalézacího tak i u soudu odvolacího. K věci se rovněž vyjádřil předseda senátu 7 C Okresního soudu v Jihlavě, který rovněž odkázal na odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, kdy neshledal v postupu soudů stěžovateli namítané pochybení.

Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti i napadených rozsudků shledal, že ústavní stížnost není přípustná, neboť stěžovatelé nevyčerpali veškeré procesní prostředky, které jim přiznává a jejichž užití je podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "").

V daném případě Ústavní soud vycházel ze své ustálené judikatury, např. usnesení ze dne 11. září 1996, které stanoví, že podle , ve znění účinném od 1. ledna 1996 do 31. prosince 2000, mohl o přípustnosti dovolání rozhodovat dovolací soud a do doby takového rozhodnutí je třeba pokládat ústavní stížnost za nepřípustnou.

Z téhož názoru vychází i usnesení publikované pod č. 36, sv. 10. Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR, který stanovil, že může jít o nevyčerpání všech prostředků zpravidla i tam, kde ústavněprávní argumentace je obsahově shodná s argumentací, kterou stěžovatel uplatnil před obecnými soudy, a kterou cíleně předkládá i soudu dovolacímu. V takovém případě, jak vyplývá z cit. usnesení, je povinen tento svůj postup "dotáhnout do konce" - tedy dovolání podat.

Pokud tedy stěžovatelé požádali odvolací soud o určení přípustnosti dovolání, a odvolací soud takové žádosti nevyhověl, nic jim nebránilo dovolání podat. Přípustnost by posoudil dovolací soud a teprve po jeho výroku by bylo možno považovat veškeré zákonem poskytnuté procesní prostředky za vyčerpané. Pokud tak stěžovatelé neučinili, nesplnili nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti.

Každý jiný přístup by zakládat zcela nežádoucí stav, kdy vedle sebe probíhají dvě řízení, přičemž je to nikoli Ústavní soud, ale Nejvyšší soud, kterému přísluší sjednocovat judikaturu, mimo jiné tím, že rozhoduje o dovoláních. Lhůta pro podání ústavní stížnosti v takové věci, jako je věc stěžovatelů, tedy může začít plynout až po doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu, pokud k ní budou ústavněprávní důvody.

Z tohoto hlediska se proto ústavní stížnost jeví jako nepřípustná a jako takovou ji Ústavní soud musí odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 1 lit. e) zákona.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 16. února 2001

JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj