Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 633/2000

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti J. K., a V. K., zastoupených JUDr. V. K., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 8. 2000, č.j. -163 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 1999, č.j. -142,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 26. 10. 2000 se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 8. 2000, č.j. -163, kterým bylo jako nedůvodné zamítnuto jejich dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 1999, č.j. -142, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 14. 1. 1998, č.j. -35 tak, že žaloba o zaplacení smluvní pokuty ve výši 48.702,96 Kč se zamítá, a to s odůvodněním, že výše smluvní pokuty sjednaná účastníky nájemní smlouvy je v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. a neplatným právním úkonem ve smyslu § 39 obč. zák. Stěžovatelé dále navrhli zrušit i cit. rozsudek Krajského soudu v Praze.

Stěžovatelé jsou toho názoru, že napadenými rozsudky bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu zakotvené v d ("Listina"), když obecné soudy svým dosavadním postupem neposkytly ochranu jejich vlastnictví ve smyslu y. Uvedli, že ústavní stížnost podali v zájmu sjednocení rozhodovací činnosti soudů ČR, neboť Nejvyšší soud ČR v otázce předmětné sjednané smluvní pokuty rozhodoval již čtyřmi rozsudky, ovšem s rozdílnými právními závěry. V odůvodnění své stížnosti zrekapitulovali dosavadní průběh řízení a vyjádřili názor, že Krajský soud v Praze i Nejvyšší soud ČR nesprávně věc posoudily po stránce právní, když rozhodly tak, jak rozhodly, a vyjádřili nesouhlas s právním posouzení věci oběma soudy.

Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatelé ve své stížnosti opakují to, co namítali v předchozích řízeních před soudem prvého stupně, před odvolacím soudem a v dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu. Poukázal na písemné odůvodnění napadeného rozsudku a závěrem uvedl, že netrvá na ústním jednání..

Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu Příbram, sp. zn. , a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené je třeba jako neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s právním posouzení jejich věci odvolacím a dovolacím soudem. Ústavní stížnost je tudíž jen nesouhlasem stěžovatelů se závěry obecných soudů a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před obecnými soudy, a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Stěžovatelé se mýlí, pokud se domnívají, že úkolem Ústavního soudu je sjednocování judikatury obecných soudů, včetně judikatury Nejvyššího soudu ČR. Je to právě Nejvyšší soud ČR, kterému přísluší sjednocovat judikaturu obecných soudů, přičemž novelizované ust. a 27a , o soudech a soudcích, dává tomuto soudu dostatek instrumentů k plnění tohoto úkolu. Kromě toho šlo v dané věci o aplikaci korektivu "dobré mravy", což nepochybně je především pole volné úvahy obecných soudů směřující k dosažení ideje spravedlnosti. Ústavní soud neshledal tyto úvahy nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah.

Z uvedených důvodů jeví se Ústavnímu soudu tvrzení stěžovatelů o porušení jejich ústavně zaručeného práva na soudní ochranu jako zjevně neopodstatněné, když navíc toto tvrzení není doplněno podrobnější ústavněprávní argumentací.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. 2. 2001

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu