Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 58/01

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti T. P., zastoupeného JUDr. M. B., advokátkou, proti postupu Policie České republiky - Okresního ředitelství Tábor, spočívajícím v kontrole totožnosti při řádně ohlášeném shromáždění, t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 25. 1. 2001 domáhal, aby Ústavní soud zakázal příslušníkům Policie ČR pořizovat opis údajů z občanského průkazu osoby, jejíž totožnost kontroluje podle , o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), nelze-li tento zákrok opřít o prokazatelně platný stav seznamu hledaných a pohřešovaných osob. Dále se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud zakázal příslušníkům Policie ČR postupovat při řádně ohlášeném shromáždění jako při "mimořádné události" ve smyslu ustanovení zákona o Policii ČR.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že byl dne 26. 9. 2000 na náměstí Míru v Praze, kde působil jako Občanská právní hlídka na oznámeném shromáždění, vyzván k předložení občanského průkazu policistou se služebním číslem 239990, a to z důvodu podobnosti s hledanou osobou. Policista před tím, než občanský průkaz stěžovateli vrátil, provedl kompletní opis údajů stěžovatele. Současně se stěžovatelem byl proveden opis údajů z občanských průkazů u všech ostatních přítomných členů Občanských právních hlídek. Proti uvedenému zásahu policisty podal stěžovatel stížnost k oddělení stížností a kontroly Policie ČR. Výsledkem stížnosti bylo zjištění tohoto orgánu, že kontrola totožnosti byla provedena na základě ustanovení § 13 odst. 2 písm. f) zákona o Policii ČR.

Stěžovatel je toho názoru, že napadeným úkonem policisty byla porušena jeho základní práva zakotvená v a 4, v , v a v d (dále jen ""). Stěžovatel se rovněž domnívá, že úkon policisty ve smyslu pořízení opisu údajů z občanského průkazu osoby, jejíž totožnost policista zjišťuje podle zákona o Policii ČR, rovněž nemá oporu v žádném předpisu se silou zákona.

Článek 4 odst. 1y stanoví, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Odstavec 4 téhož článku stanoví, že při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Článek 7 odst. 1y stanoví, že nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem. Podle y každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života. Podle y právo pokojně se shromažďovat je zaručeno.

Oprávnění požadovat prokázání totožnosti je upraveno v ustanovení § 13 zákona o Policii ČR. Podle odst. 1 citovaného ustanovení prokázání totožnosti znamená prokázání jména a příjmení, data narození a trvalého, popř. přechodného pobytu osoby. Důvod ke zjišťování totožnosti určuje míru spolehlivosti, s níž se zjištění provádí. Podle § 13 odst. 2 písm. c) zákona o Policii ČR policista je oprávněn vyzvat osobu, která odpovídá popisu hledané nebo pohřešované osoby, aby prokázala svou totožnost; osoba je povinna výzvě vyhovět. Podle § 13 odst. 2 písm. f) zákona o Policii ČR policista je oprávněn vyzvat osobu, která se zdržuje v blízkosti místa, kde došlo ke spáchání trestného činu, k dopravní nehodě, požáru nebo jiné mimořádné události, aby prokázala svou totožnost; osoba je povinna výzvě vyhovět.

Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Lze souhlasit s tvrzením uvedeným ve "sdělení o ukončení šetření ke stížnosti" vydaným Policií ČR - Okresním ředitelstvím Tábor ze dne 23. 11. 2000, že kontrola totožnosti byla provedena na základě ustanovení § 13 odst. 2 písm. f) zákona o Policii ČR.

Jak bylo zjištěno z bodu IV. ústavní stížnosti, meritum ústavní stížnosti spočívá v návrhu stěžovatele, aby Ústavní soud po posouzení ústavní stížnosti zakázal Policii ČR pořizovat opis údajů z občanského průkazu osob, které kontroluje, nelze-li tento zákrok opřít o prokazatelně platný stav seznamu hledaných a pohřešovaných osob a aby Ústavní soud zakázal příslušníkům Policie ČR postupovat při řádně ohlášeném shromáždění jako při "mimořádné události". K tomuto petitu Ústavní soud konstatuje, že smyslem a funkcí řízení o ústavních stížnostech je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, ke kterému již došlo. Pokud se stěžovatel domáhá zákazu v zásazích do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, pak má na mysli pouze další možné budoucí zásahy obdobného druhu. V rámci svých zákonem založených kompetencí může Ústavní soud v případech, jestliže porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody spočívá v jiném zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, zakázat tomuto státnímu orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Ústavní soud nemůže však vydat pro futuro obecně vyjádřený zákaz zásahů do ústavně zaručených základních práv a svobod analogicky určitým konkrétně označeným případům a určený konkrétnímu orgánu veřejné moci, neboť by šlo o nepřípustný zásah do činnosti orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu.

S ohledem na shora učiněná zjištění Ústavní soud neshledal stěžovatelem namítané dotčení základních práv a svobod a konstatoval, že návrh stěžovatele na vydání zákazu budoucích zákazů do základních práv nemá oporu v zákonných oprávněních Ústavního soudu.

Za tohoto stavu věci senátu Ústavního soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 20. 2. 2001

JUDr. Antonín Procházka

předseda II. senátu Ústavního soudu