Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 194/98

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě, v právní

věci ústavní stížnosti M. H., jako účastnice, zastoupené JUDr. M.

O., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka

v Liberci, ze dne 8.1.1998, č.j. -46, za účasti H. C.

jako vedlejší účastnice, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci,ze dne 8.1.1998, č.j. -46, se zrušuje.

Odůvodnění

Stěžovatelka podala v zákonné lhůtě ústavní stížnost proti

rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze

dne 8.1.1998, č.j. -46. Tímto rozsudkem byl potvrzen

rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 16.7.1997, č.j. 7

C 1728/96-27, ve výroku ve věci samé, ve výroku o nákladech řízení

byl změněn tak, že žalobkyně je povinna nahradit stěžovatelce (zde

žalované) náklady řízení u okresního soudu ve výši 4 125,- Kč, ve

výroku o zastavení řízení, ohledně částky 13 920,- Kč, ponechal

rozsudek okresního soudu nedotčen, a žalobkyni byla stanovena

povinnost nahradit stěžovatelce náklady odvolacího řízení ve výši

2 313,50 Kč. K uvedenému rozsudku krajského soudu bylo vydáno

opravné usnesení ze dne 16.6.1998, č.j. -46, kterým

byl výrok citovaného rozsudku opraven v odstavci druhém v tom

smyslu, že žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady řízení

ve výši 4 588,50 Kč. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku

vyslovil souhlas s tím, že okresní soud rozhodl o nákladech řízení

podle zásady úspěchu stran ve věci, vyjádřené v ustanovení § 142

odst. 1 a přiznal žalované právo na náhradu nákladů

právního zastoupení advokátem za 5 úkonů právní služby po 750,- Kč

a 5x režijní paušál po 75,- Kč. Při respektování práva

stěžovatelky zvolit si advokáta, bez ohledu na místo jeho

působiště, však odvolací soud nepřiznal žalované právo na náhradu

nákladů řízení spočívajících v nákladech na cestovné advokáta,

protože i tyto náklady musí posuzovat z pohledu účelnosti. Při

volbě advokáta z obvodu Okresního soudu v České Lípě by tyto

náklady, respektive v takovém rozsahu, nevznikly. Stejné důvody

vedly krajský soud k obdobnému rozhodnutí rovněž ve vztahu

k nákladům zastoupení v odvolacím řízení, pokud jde o náklady

jízdného, kdy byly přiznány pro cesty z České Lípy do Liberce

a zpět.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že rozsudkem

krajského soudu bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva

podle d, který

stanoví, že každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy

a dále a 3 y, kde se stanovuje, že státní moc

lze uplatňovat způsobem, který zákon stanoví, a nikdo nesmí být

nucen činit, co zákon neukládá. V daném případě žádný zákon

nepřiznává soudu možnost omezit občana ve výběru advokáta, mimo

případů v trestním řízení, kdy je případně advokát ustanovován.

Není-li možnost omezit volbu občana na právní zastoupení, nelze ji

ani podpůrně omezovat, či jí klást překážky výkladovým omezením

náhrady přiznaných nákladů a skrývat toto omezení za jediné

zákonem stanovené kritérium účelnosti vynaložených nákladů.

Krajský soud podle názoru stěžovatelky nesprávně postupoval při

omezení výše přiznaných nákladů účastníku řízení, který měl ve

věci plný úspěch a který, jak vyplynulo ze samotného řízení, spor

svým jednáním nevyvolal, naopak postupoval ve věci správně

a v souladu se zákonem. Krajský soud svým rozhodnutím donucuje

stěžovatelku, aby se ve svém svobodném rozhodování při výběru

advokáta omezovala možností případné úhrady za náklady dle dedukce

a fikce soudu, kterou však soud není dle názoru stěžovatelky

oprávněn provádět, a počítala se vznikem finančního břemene,

povinnosti, která není zákonem stanovena a je pouze účelově soudem

vymyšlena za účelem, jak soud uvádí, aby volila advokáta z obvodu

okresního soudu, kde se soudí. Stěžovatelka odkazuje obecně na

judikaturu ve vztahu k cestovnému advokáta. Krajský soud podle

názoru stěžovatelky zcela nesprávně vycházel z dřívější platné

teritoriální úpravy krajského okruhu pro právní pomoc advokáta,

která byla fakticky zrušena přijetím y základních práv

a svobod.

Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, zastoupený

Mgr. H. B., předsedkyní senátu, jako účastník řízení, ve svém

vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že trvá na právním závěru

vysloveném ve svém rozhodnutí. Stěžovatelka podle názoru krajského

soudu směšuje právo na výběr advokáta podle vlastní volby

a povinnost soudu posuzovat účelnost vynaložených nákladů řízení

při rozhodování o jejich náhradě podle ustanovení § 142 odst. 1

Odkaz na judikaturu prý také není případný, neboť usnesení

Vrchního soudu v Praze, publikované v Bulletinu advokacie č.

2/95, řeší jinou problematiku, a to možnost používání automobilu

advokátem i bez souhlasu soudu, kdy z pohledu advokátního tarifu

se vždy jedná o účelně vynaložený náklad. To prý nikterak

nekoliduje s ustanovením a nebrání soudu

posuzovat účelnost vynaložených nákladů podle zásad a hledisek

, zejména zásady procesní ekonomie, která brání vynakládání

nákladů nad nezbytný rozsah, přičemž v daném případě je dána

možnost využití institutu substituce advokáta.

Vedlejší účastnice řízení u Ústavního soudu H. C. se, ač

doloženě vyzvána, ve stanovené lhůtě k věci nevyjádřila.

Po seznámení se spisovým materiálem, vyjádřením krajského

soudu a po zhodnocení podstatných okolností případu, dospěl

Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti se zaměřil na

podstatu ústavní stížnosti, v níž navrhovatelka namítala, že bylo

nepřímo omezeno její právo na volbu právního zástupce, a ve které

se dále poukazovalo na neoprávněné uložení povinnosti, které nemá

oporu v zákoně, a která se takto koncentruje na otázku

interpretace a aplikace pojmu náhrada nákladů potřebných

k účelnému uplatňování práva nebo bránění práva obsaženého

v ustanovení a dále na otázku volby zástupce

ve smyslu . Z hlediska přezkumné pravomoci Ústavního

soudu jde o otázku ústavně konformní interpretace a aplikace

citovaných zákonných ustanovení ze strany obecného soudu.

Ustanovení stanoví, že účastníku, který

měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných

k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který

ve věci úspěch neměl. V daném případě přiznal krajský soud

stěžovatelce právo podle citovaného ustanovení pouze částečně,

a to pouze ve vztahu k náhradě nákladů právního zastoupení

advokátem za 5 úkonů právní služby po 750,-Kč a 5x režijní paušál

po 75,- Kč. Avšak nepřiznal stěžovatelce právo na náhradu nákladů

řízení spočívající v nákladech na cestovné advokáta (protože

i tyto náklady musí posuzovat z pohledu účelnosti).

Ústavní soud shledává uvedený postup krajského soudu za

vnitřně protikladný a jsoucí v rozporu s citovanou právní úpravou,

když na jedné straně krajský soud výslovně uznal zásadu úspěchu

stran ve sporu a rozhodl, že stěžovatelka (žalovaná), v řízení

aktivně zatupovaná konkrétním advokátem, se sídlem v Kladně, měla

ve věci plný úspěch a soud jí proto podle zákona přiznává právo na

náhradu nákladů právního zastoupení advokátem a režijní paušál,

a na druhé straně soud zároveň vyslovil názor, že nešlo o účelné

uplatňování práva a nepřiznal právo na náhradu nákladů v části

spočívající v cestovném uvedeného advokáta, který ve sporu

úspěšnou stěžovatelku (žalovanou) zastupoval, přičemž tento svůj

závěr soud opřel o argumentaci nemající oporu v zákoně, totiž že

při volbě advokáta z obvodu okresního soudu, který ve věci

rozhodoval v I. stupni, by tyto náklady, respektive v takovém

rozsahu nevznikly, a obdobně pak krajský soud postupoval

v odvolacím řízení, kdy redukoval přiznanou náhradu nákladů

jízdného na trasu z České Lípy do Liberce a zpět, tedy mezi sídly

soudu I. stupně a soudu odvolacího.

Krajský soud při tomto svém rozhodnutí použil kritéria,

která zákon nestanoví, když posouzení potřebnosti vynaložených

nákladů k účelnému bránění práva stěžovatelky (žalované) opřel

o posouzení otázky vhodnosti volby advokáta z hlediska sídla jeho

advokátní kanceláře, což by v konečném důsledku znamenalo

zpochybnění ústavně zaručeného práva na právní pomoc v řízení před

soudy podle d.

Uvedené by však v daném případě ještě samo o sobě neopodstatňovalo

ústavní stížnost, neboť zákon o Ústavní soudu vyžaduje přímo

porušení takového práva (

Sb, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a k takovému

porušení v daném případě nedošlo, neboť zvolený advokát

stěžovatelku mohl zastupovat a v průběhu celého řízení tak činil.

Opodstatněnost ústavní stížnosti je však nutno spatřovat

v nepřiznání zákonem ( ) stanoveného práva na

náhradu účelně vynaložených nákladů pro účastníka, který měl

v řízení plný úspěch, a to v takovém rozsahu, jaký zákon

předpokládá, a to na základě kritéria, které stojí mimo zákon.

Nelze v daném případě náklady zastoupení považovat za vynaložené

neúčelně, když ze spisu je patrné, že jednání nebylo vyvoláno

stěžovatelkou, její zástupce se řádně dostavoval ke všem svolaným

jednáním a v řízení z jeho činnosti, resp. nečinnosti, nevznikaly

žádné průtahy ani neúčelně realizované úkony soudu, a v celkovém

výsledku měla stěžovatelka v řízení plný úspěch.

Ústavní soud nemůže přisvědčit námitce krajského soudu

spočívající v odkazu na možnost využití institutu substituce

stěžovatelkou v řízení před obecnými soudy, neboť ve smyslu § 25

odst. 3 jde zde pouze o možnost, nikoliv však povinnost.

Pokud je uváděný institut krajským soudem vztahován k zásadě

procesní ekonomie, je nutno uvést, že tento vztah nelze uplatnit,

neboť zásada procesní ekonomie je adresována jednak soudu, když

formuluje obecný požadavek, aby činnost soudu směřovala k rychlému

rozhodnutí, a ve sporném řízení k zásadě hospodárnosti významně

přispívají i účastníci řízení, zejména tím, jak plní svou

povinnost tvrzení a povinnost důkazní (srov. Bureš, J., Drápal,

L., Mazanec, M.: , komentář, 3.vydání,

C.H.Beck, Praha, str. str. 233). Tuto povinnost stěžovatelka jako

strana žalovaná zcela naplnila, a to právě s využitím právní

pomoci jí zvoleného advokáta.

Na základě uvedených skutečností je Ústavní soud nucen

konstatovat, že uvedeným postupem Krajského soudu v Ústí nad

Labem, pobočka v Liberci, došlo ve vztahu k stěžovatelce

k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1

, které je nutno chápat jako

celek, jehož součástí je také právo na náhradu nákladů potřebných

k účelnému uplatňování nebo bránění práva účastníka, který měl

v řízení u soudu plný úspěch, ve smyslu ,

a dále k porušení y ČR, neboť nebyla ze strany

krajského soudu zákonem stanoveným způsobem poskytnuta ochrana

právům stěžovatelky.)

Vzhledem k uvedeným důvodům Ústavní soud rozsudek

Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne

8.1.1998, č.j. -46, zrušil (§ 82 odst. 3 písm. a)

zákona ).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. 2. 2001