Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 145/2000

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a členů senátu JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů M. H., a V. B., a J. B., všech zastoupených advokátem JUDr. B. K., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 12. 1999, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé ve své včas podané ústavní stížnosti uvedli, že Pozemkový úřad Plzeň - sever rozhodl dne 20. 7. 1999 mj. o tom, že stěžovatelé nejsou vlastníky pozemků v k. ú. H. Své rozhodnutí pozemkový úřad odůvodnil tím, že se jedná o pozemky, které se dle , c), d) , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen: "zákon o půdě"), nevydávají. Stěžovatelé s tímto rozhodnutím nesouhlasili, a proto dne 5. 8. 1999 podali u Krajského soudu v Plzni odvolání, které se týkalo výrokových částí II. a III. Toto podání stěžovatelé doplnili dne 26. 8. 1999 s tím, že navržený petit zněl "...odstavec II. písm. b) se mění tak, že oprávnění jsou vlastníky nemovitostí v k. ú. H...."(předmětné nemovitosti byly konkretizovány v příloze podání).

Krajský soud vyzval dne 21. 10. 1999 usnesením stěžovatele, aby ve lhůtě do 14 dnů doplnili svá podání z 5. 8. a 26. 8. 1999 tak, aby podání byla doplněna o důvody, v čem spatřují stěžovatelé nezákonnost rozhodnutí správního orgánu a aby bylo uvedeno, jaký konečný návrh činí. Stěžovatelé namítali, že z předmětného usnesení nevyplývalo, že formulace petitu je vadná a že je nutné ji změnit. Uvedli, že až v odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu bylo uvedeno, že toto řízení je ovládáno kasačním principem, a proto lze přezkoumávané rozhodnutí buď potvrdit (shledá-li soud rozhodnutí zákonným), nebo zrušit a vrátit věc k dalšímu řízení správnímu orgánu (shledá-li soud toto rozhodnutí nezákonným). Soud není nadán pravomocí rozhodnutí správního orgánu měnit. Opravný prostředek stěžovatelů byl soudem odmítnut, protože podání stěžovatelů vykazovalo vadu a tato vada nebyla ani přes výzvu soudu odstraněna. Ve výrokové části III. rozsudku soudu bylo potvrzeno rozhodnutí pozemkového úřadu o zřízení věcného břemene. Stěžovatelé ve své stížnosti namítali, že vzhledem k okolnosti, že k pozemkům vede veřejná cesta, nebylo jeho zřízení nutné (nebyla splněna podmínka ust. § 9 odst. 5 zákona o půdě).

Stěžovatelé uvedli, že se cítí být postupem soudu poškozeni, neboť dle jejich názoru z výzvy soudu nevyplývalo, že jejich podání je vadné. Pokud usnesení krajského soudu vyzývalo k doplnění a upřesnění, dle názoru stěžovatelů lze dovodit, že podání bylo neúplné. Stěžovatelé argumentují tím, že pokud by bylo jejich podání nesprávné, výzva soudu by směřovala k opravě podání, což v daném případě se nestalo. Stěžovatelé v této souvislosti poukázali na ustanovení ve spojení s (dále jen: ""), podle kterého předseda senátu vyzývá účastníky, aby nesprávné nebo neúplné podání bylo opraveno a doplněno a poučuje účastníky, jak je třeba doplnění a opravu provést. Pokud by výzva byla přesná, vadu spočívající ve změně či opravě petitu by stěžovatelé odstranili a tím by zajistili věcné vyřízení návrhu o opravném prostředku.

Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti vyjádřili názor, že zmíněným postupem krajského soudu došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv a svobod, a to konkrétně a d.

Ústavní soud po prostudování spisového materiálu, posouzení skutkové i právní stránky, jakož i na základě vyjádření krajského soudu, dospěl v uvedené věci k závěru, že stížnost stěžovatelů je zjevně neopodstatněná.

Ze spisového materiálu k předmětné věci vyplývá, že krajský soud posoudil podání stěžovatelů - opravný prostředek proti rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu Plzeň - sever, tak, že se jedná o podání neúplné a dílem i nepřesné. Postupem podle ust. ve spojení s ust. soud stěžovatele vyrozuměl v jakých částech je podání vadné a formou usnesení vyzval ve stanovené lhůtě k doplnění důvodů nezákonnosti napadeného rozhodnutí a k uvedení konečného návrhu. Ve shodě s ustanovením ve spojení s písemné vyhotovení tohoto usnesení, které se týkalo vedení předmětného soudního řízení, soud neodůvodňoval. Při volbě rozsahu poučovací povinnosti podle ustanovení přihlížel soud k tomu, že poučení nesměřuje přímo k účastníkům řízení, ale zprostředkovaně k jejich advokátovi, jehož povinností je poskytování kvalifikované právní pomoci klientům a u kterého se předpokládá nezbytná právní erudice.

Při vytýkání vady podání, týkající se náležitosti konečného návrhu (petitu) vycházel soud z formulace tohoto konečného návrhu v podání stěžovatelů ze dne 26. 8. 1999, které tento petit formulovalo, co do jeho obsahu i do projeveného úmyslu, přesně, určitě i srozumitelně. Petit však byl nepřesný z hlediska koncepce správního soudnictví, založeného na principu kasačním, umožňujícím soudu přezkoumávané rozhodnutí buď potvrdit nebo rozhodnutí zrušit a věc vrátit správnímu orgánu k dalšímu řízení.

Poučovací povinnost ve smyslu ust. je určena k tomu, aby účastník, který si neosvojil procesní pravidla, byl informován o tom, jaká jsou jeho procesní práva a povinnosti. Výzva k odstranění vad podání byla v daném případě adresována profesionálnímu zástupci stěžovatelů, u kterého soud předpokládal znalost základních procesních pravidel, platících ve správním soudnictví od roku 1992. Nebyl to proto postup soudu, který by stěžovatelům zabránil domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného osudu. Odmítnutí opravného prostředku bylo důsledkem procesního postupu, který zvolil zástupce stěžovatelů. Smyslem správního soudnictví je poskytování ochrany proti nezákonným rozhodnutím orgánů veřejné správy a nikoli poskytování ochrany vůči nevhodnému postupu profesionálního zástupce účastníků řízení.

V návaznosti na výše uvedené neshledal Ústavní soud porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení d.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatelé vznášejí rovněž námitku, týkající se údajného porušení d. Tuto výtku směřují proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí krajského soudu o potvrzení rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu Plzeň - sever o zřízení věcného břemene na dotčených pozemcích. Stěžovatelé tuto svou výtku blíže nespecifikují a pouze konstatují, že u potvrzení věcného břemene cítí újmu na svém vlastnickém právu podle d.

Ústavní soud vznesenou námitku stěžovatelů považuje za neopodstatněnou. Právo stěžovatelů vlastnit majetek nebylo zpochybněno. Pozemkový úřad cestou dohody o vydání nemovitostí podle ust. § 9 odst. 2 zákona o půdě vydal do vlastnictví stěžovatelů jako osob oprávněných kromě jiného též pozemek parc. č. 38/51 v k. ú. H. a tuto nemovitost zatížil věcným břemenem podle ust. § 9 odst. 5 zákona o půdě. Krajský soud poskytl ochranu subjektivním veřejným právům stěžovatelů v intencích podaného opravného prostředku, když zákonnost napadeného rozhodnutí přezkoumal z důvodů, kterých se stěžovatelé v opravném prostředků dovolávali. Tyto stížností napadené důvody shledal soud neopodstatněnými a rozhodnutí správního orgánu v dotčené části jako zákonné potvrdil. Důvody tohoto rozhodnutí vyplývají z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku. Krajským soudem byla poskytnuta ochrana vlastnického práva stěžovatelů v rozsahu zákonem garantovaném, vyplývajícím z ust. l a násl.

V návaznosti na výše uvedené rozhodl Ústavní soud v souladu s ustanovením , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh stěžovatelů jako zjevně neopodstatněný bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 2. února 2001

JUDr. Vladimír Paul

předseda I. senátu Ústavního soudu