Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 93/99

Ústavní soud rozhodl dne 2. února 2001 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Evy Zarembové a JUDr. Vladimíra Čermáka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. C., zastoupené JUDr. J.O., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 12. 1998, čj. -60,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá

Odůvodnění

Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedeného rozsudku, neboť tímto rozhodnutím bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces, zaručené článkem 36 odst.1d (dále jen " ") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod..

Stěžovatelka v odůvodnění své stížnosti uvádí, že rozsudkem Okresního soudu ve Z. ze dne 11. 4. 1997, čj. -20, byl zamítnut její návrh na určení, že je vlastnicí nemovitostí blíže specifikovaných ve výroku rozsudku. Proti tomuto rozhodnutí podala ve lhůtě odvolání ke Krajskému soudu v Brně, který však rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správné s odůvodněním, že na danou věc nelze aplikovat právo na vlastnickou ochranu podle ustanovení , neboť původní vlastnice byla pravomocně výměrem Okresního národního výboru ve Z. vlastnictví zbavena a soud ve smyslu ustanovení z takového rozhodnutí vychází a není oprávněn je přezkoumávat.

S tímto závěrem však stěžovatelka nesouhlasí, neboť podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. , tato vázanost nebrání tomu, aby soud zkoumal, zda správní rozhodnutí bylo důsledkem politické perzekuce nebo důsledkem postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody ve smyslu ustanovení a 3 V ustanovení § 1 odst. 1 bod 2 dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb. je uvedeno, že se konfiskuje bez náhrady pro Československou republiku nemovitý a movitý majetek, který byl ke dni faktického skončení německé okupace ve vlastnictví fyzické osoby německé národnosti. Pojem německá národnost není v dekretu č. 108/1945 Sb. vymezen legální definicí, je proto v pravomoci soudu rozhodnout, zda tato zákonná podmínka byla v daném případě splněna. Směrnice Ministra vnitra ze dne 31. 3. 1946 pak stanovila, že pojem německá národnost je nutné vykládat ve smyslu dekretu č. 33/1945 Sb., o úpravě čsl. státního občanství osob národnosti německé. Tento dekret vychází z předpokladu, že fyzická osoba je k datu jeho účinnosti, tj. k datu 10. 8. 1945, státním občanem čsl. republiky. Tento dekret však nelze na původní vlastnici G. C. použít, protože byla od data svého sňatku italskou státní příslušnicí. Tato okolnost je patrná i z konfiskačního výměru, jenž původně zněl na jméno C. a až následně bylo toto jméno přeškrtnuto a nahrazeno dřívějším příjmením G. tak, aby bylo učiněno zadost záměrům dekretu. Dále stěžovatelka ve své stížnosti uvádí, že řízení ohledně konfiskace podléhalo režimu platného vládního nařízení č. 8/1928 Sb., o řízení ve věcech náležejících do působnosti politických úřadů. V ustanovení § 68 odst 2 tohoto nařízení jsou uvedeny podstatné náležitosti individuálního správního aktu, mezi něž patří písemné odůvodnění, včetně hodnocení důkazů. Konfiskační výměr je však odůvodněn pouze jedinou větou " majitel byl Němec," odůvodnění není datováno ani podepsáno a z toho důvodu tyto vady činí konfiskační výměr neplatným.

Ze spisu Okresního soudu ve Z., , Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka žalobou podanou dne 8. 2. 1994 u Okresního soudu ve Z. se domáhala určení, že je vlastnicí domu č. p. 443 ve Z. a pozemků blíže specifikovaných ve výroku rozsudku. V návrhu uvedla, že původní vlastnicí byla G. G., provdaná C. Předmětné nemovitosti byly vyhláškou Okresního národního výboru ve Z. ze dne 5. 11. 1946, čj. 33.148/46, s poukazem na výměr téhož orgánu ze dne 29. 11. 1946 a seznam osob pod číslem 135, zkonfiskovány podle dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb. s odůvodněním, že G. G. byla osobou německé národnosti, přestože sňatkem s italským státním příslušníkem T.C. získala italskou státní příslušnost, což plyne z výpisu oddacího listu z 1. 6. 1939. G. G. přijala na základě rozsudku Okresního soudu ve Z. č. V 431/37 o rozvodu manželství s Ing. K. G., který nabyl právní moci dne 11. 9. 1937, své původní příjmení M. G. M., provdaná C., zemřela dne 1. 11. 1970. Podle závěti se jejím jediným dědicem stal manžel T. C. Předmětem dědictví byly i výše uvedené nemovitosti. T. C. zemřel 3. 1. 1980 a zanechal závěť, podle které přenechal veškerý svůj movitý a nemovitý majetek, včetně výše uvedených nemovitostí, stěžovatelce. T. C. obdržel od provinčního oddělení ministerstva financí ve Vincenzy 16.4.1976 nepřenosnou směnku Italské banky, znějící na částku 8 053 530 L, z titulu odškodnění na majetku zanechaném jeho manželkou ve Z.. S tímto odškodněním však stěžovatelka nesouhlasila a žádala o vrácení předmětných nemovitostí, poněvadž byly zkonfiskovány v rozporu s tehdejším právním řádem. Svůj nárok opírá stěžovatelka o , o mimosoudních rehabilitacích, a o ustanovení .

Z rozsudku Okresního soudu ve Z. ze dne 11. 4. 1997, čj. -20, Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatelky na určení, že je vlastnicí domu č. p. 443 ve Z., zast. pl. 551 o výměře 930 m2 - občanská vybavenost s pozemky p. č. 552 a 553, vesměs zapsaných na LV č. 1 pro obec Z. a k. ú. Z, byl zamítnut. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. 12. 1998, čj. -60, však rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. V odůvodnění pak uvedl, že dle ust. se tento zákon vztahuje na zmírnění následků některých majetkových křivd vzniklých občanskoprávními a pracovněprávními úkony a správními akty, učiněnými v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990. Výměr Okresního národního výboru ve Z. byl vydán na základě dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb dne 13. 11. 1946, nabyl právní moci dne 29. 11. 1946. Toto rozhodnutí má povahu deklaratorní, neboť ke konfiskaci majetku dochází ke dni účinnosti dekretu. V daném případě ke konfiskaci majetku i k vydání deklaratorního rozhodnutí došlo mimo rozhodné období, na které se vztahuje, navíc dle ustanovení tohoto zákona jsou oprávněnými osobami občané České republiky, stěžovatelka je však italskou státní příslušnicí. Z těchto důvodů se na stěžovatelku výše uvedený zákon nevztahuje. Podle ustanovení má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje, zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neoprávněně zadržuje. S ohledem na skutečnost, že původní vlastnice byla vlastnického práva zbavena, nemohl po ní již nikdo další nemovitosti dědit a z těchto důvodů byl návrh shledán jako nedůvodný. O tom, že původní vlastnice je osobou, na níž se dekret č. 108/1945 Sb. vztahuje, bylo pravomocně rozhodnuto příslušným správním orgánem podle ustanovení tohoto dekretu. Ve smyslu ustanovení soud z takového rozhodnutí vychází a není oprávněn je přezkoumávat.

Stěžovatelka podala proti rozsudku soudu druhého stupně dovolání, ve kterém prakticky namítala totéž co v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a ve své ústavní stížnosti. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 8. 2000, čj. -73, bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto. V rámci svého usnesení Nejvyšší soud ve svém odůvodnění uvedl, že vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatelka neuplatnila nárok na vydání věci ani nárok na uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci, nelze uplatněný nárok považovat za nárok restituční. Pokud stěžovatelka poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. , pak právní názor zde vyslovený se týká případu, kdy byl uplatněn restituční nárok.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka opakuje veškeré námitky, které uplatnila již před obecnými soudy a rovněž ve svém odvolání proti rozhodnutí Okresního soudu ve Z. i v dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Obecné soudy se vznesenými námitkami zabývaly a ve svých odůvodněních s nimi řádně vypořádaly, když dovodily, že na daný případ se nevztahuje s ohledem na skutečnost, že v daném případě ke konfiskaci nedošlo v rozhodném období, stěžovatelka není občanem České republiky a svůj nárok neuplatnila stanoveným způsobem. Výše uvedený výměr Okresního národního výboru ve Z. je správním rozhodnutím, které nabylo právní moci. Nebyl proti němu uplatněn v zákonem stanovené lhůtě opravný prostředek a, ač trpí určitými formálními vadami, nejde o akt nicotný, rozhodnutí je tedy platné a závazné, a proto dle ustanovením z něj soud vychází. K uvedenému Ústavní soud dodává, že stěžovatelka se nemohla stát vlastnicí předmětných nemovitostí ani s ohledem na skutečnost, že nedoložila, že v dědickém řízení bylo postupováno v souladu s ustanovením

Ústavní soud není zařazen do soustavy obecných soudů, není povolán k tomu, aby meritorně přezkoumával rozhodnutí obecných soudů a fungoval jako další instance v rámci dané hierarchie soudní soustavy. Jeho úkolem není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů. Ústavní soud může na ochranu základních práv vyplývajících z článku 36y zasáhnout pouze v případě, kdy je dán extrémní nesoulad mezi právními závěry soudu a skutkovými zjištěními, a nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí tyto závěry nevyplývají. Právo na spravedlivý proces zaručuje stěžovatelce právo na přístup k soudu a jednání před ním za zákonem stanovených podmínek, čehož se stěžovatelce dostalo.V tomto směru je tvrzení stěžovatelky o porušení zásad spravedlivého procesu zjevně neopodstatněné.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost z důvodů zjevné neopodstatněnosti podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění , odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 2. února 2001

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu