Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 156/99

Ústavní soud rozhodl dne 2. února 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti ing. O. Š., zastoupeného JUDr. A. V., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 1. 1999, čj. -132,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě stěžovatel uvádí, že tímto rozsudkem došlo k porušení jeho základních práv a svobod zakotvených v , , d. Návrh na zahájení řízení nemusí totiž nutně obsahovat právní kvalifikaci, ale popsání rozhodných skutečností, což stěžovatelův návrh splňoval, a bylo proto věcí soudu případ posoudit, ať již podle , nebo podle Ačkoli stěžovatel trval na své osobní účasti při jednání, nebylo mu v tomto směru vyhověno, takže stěžovatel se nemůže zbavit dojmu, že se tak stalo cíleně. Stěžovatel vytýká obecným soudům rovněž skutečnost, že nebyl připuštěn jeho návrh na změnu návrhu, tj. na projednání věci podle , jaký učinil při jednání dne 21. 10. 1997, stejně jako další skutečnost, totiž že nebyl přesvědčivým způsobem objasněn běh lhůt v důsledku nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 164/1994 Sb. Ze všech těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto zrušení napadeného rozsudku.

Z obsahu spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 10. 11. 1997, čj. -77, byl zamítnut návrh stěžovatele, aby odpůrcům byla uložena povinnost vydat jednu ideální čtvrtinu nemovitostí, ve výroku tohoto rozsudku blíže uvedených. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl okresní soud, že stěžovatel uplatnil svůj nárok opřený o opožděně, neboť lhůta pro podání výzvy oprávněné osoby končila podle tohoto zákona dnem 30. 9. 1991 a k soudnímu uplatnění nároku nedošlo ani v další lhůtě, tj. ve lhůtě 1 roku ode dne účinnosti tohoto zákona ( citovaného zákona). Stěžovatel totiž nikdy nepozbyl české občanství a má registrován pobyt v České republice od 5. 11. 1990, takže se nemůže dovolávat nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 164/1994 Sb. K odvolání stěžovatele rozhodl krajský soud napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvého stupně ve věci samé potvrdil, přičemž současně nevyhověl návrhu stěžovatele na připuštění dovolání. Odvolací soud poukázal na již citovaný nález Ústavního soudu, v němž se výslovně konstatuje, že běh nové lhůty ode dne vykonatelnosti tohoto nálezu se netýká osob, které již před účinností nálezu byly osobami oprávněnými a z různých důvodů nárok včas neuplatnily. Odvolací soud se neztotožnil s názorem stěžovatele, že nepřipuštění změny návrhu při ústním jednání dne 21. 10. 1997, změny v tom směru, že stěžovatel se svého nároku domáhá podle ustanovení , mělo za následek vydání věcně nesprávného rozhodnutí, neboť o změnu návrhu, jakou má na mysli ustanovení , v dané věci rozhodně nešlo, když stěžovatel pouze uvedl změnu v právní kvalifikaci návrhu. V projednávané věci návrh na zahájení řízení podaný dne 27. 10. 1995, jak svým označením, tak i svým obsahem, je zcela jednoznačně uplatněním nároku na vydání věci ve smyslu , což znamená, že o skutečnou změnu návrhu by se mohlo jednat toliko v případě, že by stěžovatel zároveň zcela změnil svá dosavadní skutková zjištění a popsal nově i relevantní skutečnosti, tak se však v celém řízení nestalo. Krajský soud v této souvislosti rovněž poukázal na to, že řízení o stěžovatelově nároku opřeném o ustanovení bylo již vedeno u Okresního úřadu ve Frýdku-Místku, okresního pozemkového úřadu, jakož i Městského soudu v Praze pod sp. zn. . O dovolání stěžovatele proti napadenému rozsudku rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 2. 11. 2000, čj. -156, tak, že toto dovolání pro jeho nepřípustnost podle ustanovení a odmítl. Jak ve svém rozhodnutí konstatoval Nejvyšší soud ČR, výklad citovaného nálezu Ústavního soudu je zcela jednoznačný, a to v tom směru, že běh nové lhůty ode dne účinnosti tohoto nálezu se netýká osob, které již před účinností nálezu byly osobami oprávněnými, splňovaly platnou podmínku trvalého pobytu a z různých důvodů nárok včas neuplatnily. Pokud pak dovolatel ve svém dovolání vyslovoval názor, že jeho žalobní návrh měl být posuzován podle , když měl za to, že se to podávalo již z jeho žaloby podané u soudu dne 27. 10. 1995, poukázal Nejvyšší soud v souladu se stanoviskem uveřejněným pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že totiž od účinnosti nálezu Ústavního soudu vyhlášeného pod č. 131/1994 Sb., jenž se týkal změn v ustanovení , začala běžet lhůta 6 měsíců (ve smyslu ustanovení ) k podání žaloby, jejímuž podání bránilo původní znění ustanovení Pokud šlo o žaloby podané před účinností uvedeného nálezu, o nichž ještě nebylo rozhodnuto, muselo být o těchto žalobách rozhodnuto již s přihlédnutím k tomu, že ustanovení bylo zrušeno uvedeným nálezem Ústavního soudu. Jak výslovně uvedl Nejvyšší soud ČR, proto ani z hlediska uplatnění nároků podle ustanovení , není možno v daném případě považovat rozsudek odvolací soudu za rozhodnutí odchylující se od ustálené judikatury.

Stěžovatelovy výtky uváděné v jeho ústavní stížnosti zjevně neobstojí a je to stěžovatel sám, který přivodil, pro něj nepříznivou, situaci, tím, že se nepřidržel zásady "každý nechť řádně střeží svá práva". Ústavní soud ve svém nálezu publikovaném pod č. 164/1994 Sb. zcela jasně konstatoval, že nově otevřené lhůta se týká pouze osob, které se nálezem stanou osobami oprávněnými, to však z již konstatovaných důvodů není případ stěžovatelův. Stěžovatel také zcela pomíjí a přehlíží počátek běhu lhůty stanovené v ustanovení , což vše znamená, že stěžovatel své nároky, ať již podle , ve znění pozdějších předpisů, či podle , ve znění pozdějších předpisů, neuplatnil v zákonem stanovených lhůtách. Uvažována z tohoto pohledu je i jeho námitka poukazující na skutečnost, že nebyl při jednání, kde však byl přítomen jeho zástupce, zcela irelevantní.

Všechny uvedené skutečnosti a úvahy jeví se Ústavnímu soudu natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění , odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 2. února 2001

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu