Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 124/2000

Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Z. V. a H. V., obou zastoupených advokátem JUDr. Z. Š., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. , ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 3. 1999, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé ve své včas podané ústavní stížnosti napadli shora uvedená rozhodnutí obecných soudů. Uvedli, že Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelé domáhali, aby žalovanému, v této ústavní stížnosti vedlejšímu účastníkovi, D. servisu se sídlem v Praze 1, V. 49 (dále jen: "vedlejší účastník"), byla uložena povinnost vydat stěžovatelům, každému jednu ideální polovinu nemovitostí, a to domu čp. 371 se stavební parcelou 659 a zahradou parc. č. 660, které jsou zapsány na LV č. 453 pro okres Praha, obec Praha 5, k. ú. H. u Katastrálního úřadu Praha - město.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podali stěžovatelé včas odvolání, kterým napadli prvoinstanční rozsudek v celém rozsahu a současně navrhli s ohledem na skutečnost, že se v daném řízení jedná o rozhodnutí zásadního právního významu, aby bylo připuštěno dovolání. Městský soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že skutečně v daném rozhodnutí jsou řešeny otázky zásadního právního významu, a proto proti svému potvrzujícímu rozsudku, v souladu s ustanovením (dále jen " "), připustil dovolání k Nejvyššímu soudu ČR.

Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti uvedli, že svého práva podat dovolání využili a dovolání podali řádně a včas dne 25. 1. 2000.

Ústavní soud se nejprve musel v uvedené věci vypořádat s otázkou přípustnosti uvedené ústavní stížnosti. Ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen: " ), je zapotřebí na ústavní stížnost pohlížet jako na nepřípustnou tehdy, pokud stěžovatel nevyčerpal před podáním své stížnosti všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Za takový prostředek se přitom nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Podle judikatury Ústavního soudu teprve poté, co bude vydáno rozhodnutí dovolacího soudu, vyčerpají stěžovatelé všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje. Do té doby je třeba pokládat ústavní stížnost za nepřípustnou. O nevyčerpání všech procesních prostředků může jít i tam, kde ústavněprávní argumentace je shodná s argumentací, kterou stěžovatelé uplatnili před obecnými soudy a kterou cíleně předkládají soudu dovolacímu. V takovém případě jsou stěžovatelé povinni tento svůj postup "dotáhnout do konce".

Každý jiný přístup by zakládal zcela nežádoucí stav, kdy vedle sebe probíhají dvě řízení, přičemž je to nikoli Ústavní soud, ale Nejvyšší soud, kterému přísluší sjednocovat judikaturu, mimo jiné tím, že rozhoduje o dovoláních. Lhůta pro podání ústavní stížnosti v takové věci tedy může začít plynout až po doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu, pokud k ní budou ústavněprávní důvody.

V návaznosti na výše uvedené se proto Ústavní soud již nezabýval meritem předmětné věci a byl nucen stížnost jako nepřípustnou bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání ve smyslu ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 7. února 2001

Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.

soudce Ústavního soudu