Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 54/01

Ústavní soud rozhodl dne 8. února 2001 v senátě složeném z předsedy

JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Evy Zarembové mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z.K., zastoupeného JUDr. J.H., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 27. září 2000, sp. zn. , a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne

27. ledna 2000, sp. zn. , , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní stížností, podanou ve věci jeho nezletilých dětí včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ , , , odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocný rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 27. září 2000 ( -93) a spolu s ním jemu předcházející rozhodnutí obecného soudu I. stupně (Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. ledna 2000 , ) a tvrdil, že jmenované obecné soudy svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené právo plynoucí z d ( , , , a 3 a

odst. 3); podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označených ústavně zaručených práv stěžovatele došlo tím - stručně shrnuto - že napadenými rozhodnutími bylo mu stanoveno výživné na jeho nezletilé děti, zrozené v manželství s jejich matkou, v neúměrném rozsahu, vybočujícím z mezí obvyklého způsobu určování obdobné vyživovací povinnosti. S odkazem na výši výživného určeného soudem jeho zaměstnancům a s připomenutím, že pro jeho vlastní potřebu po odečtení soudem určených částek (2.500,- Kč a 1.500,- Kč měsíčně) mu zůstává částka zcela nedostatečná (cca 5.000,- Kč), navrhl, aby Ústavní soud obě rozhodnutí obecných soudů, jak shora jsou označena, svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstata odůvodnění ústavní stížnosti míří vůči věcné správnosti jí napadených rozhodnutí obecných soudů a tak zcela přehlíží ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž Ústavnímu soudu takový přezkum nepřísluší (k tomu srov. např. nález ve věci

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další), leč by pro ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů byly dány zvláštní podmínky. Takové podmínky však ve stěžovatelově věci zjištěny nebyly a ostatně stěžovatel sám jejich existenci ani netvrdil.

Již z toho důvodu by nebylo třeba zabývat se blíže tvrzením stěžovatele co do tvrzeného porušení zásady rovnosti (vůči stěžovatelem označeným mužům s určenou vyživovací povinností), přesto však jeví se příhodné připomenout, že rozsah potřeb nezletilých dětí a vyživovací povinnost jejich rodičů k nim sou vždy vysoce podmíněny individuálními podmínkami ať již na straně rodičů nebo na straně dětí samotných, a proto odvolávat se na porušení zásad rovnosti pro již zmíněnou individuálnost není na místě, zejména, jestliže obecné soudy ve svých rozhodnutích zcela dostatečně a ve shodě se zákonem odůvodnily ( ) jak skutková zjištění ve věci učiněná, tak i právní závěry z nich odvozené.

Ústavní soud proto neshledal, že by stěžovatelem napadená rozhodnutí obecných soudů, případně řízení, jež jim předcházela, byla z hlediska ochrany ústavnosti ( úst. ) postižena vadami protiústavního charakteru, a proto z důvodů již vyložených posoudil stěžovatelovu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, když zjevnost její neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno.

O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 8. února 2001