Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 27/01

Ústavní soud rozhodl dne 8. února 2001 v senátě složeném z předsedy

JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Evy Zarembové mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky R.Z., zastoupené JUDr. P.F.,proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2000, sp. zn. , a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. dubna 2000, sp. zn.

, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ ,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka ve své trestní věci pravomocné usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2000 ( ) a spolu s ním také jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ( ze dne

20. dubna 2000) a v obsáhlé polemice s rozhodovacími důvody obecných soudů, dotýkající se merita věci, tvrdila, že oba jmenované obecné soudy svými rozhodnutími porušily nejen podstatná ustanovení trestního řádu ( a 6 a další), ale také její ústavně zaručená práva, zejména pak právo na soudní ochranu ( d); podle odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově zcela shodné s jejím odvoláním proti rozhodnutí obecného soudu I. stupně, k porušení již dříve zmíněných práv, stručně shrnuto, došlo tím, že obecné soudy jednak své rozhodnutí založily na nedostatečných skutkových zjištěních, opomenuly důkazní návrhy obhajoby, a nadto provedené důkazy nevyhodnotily správně. Stěžovatelka proto, též s odkazem na nález Ústavního soudu

, navrhla, aby Ústavní soud rozhodnutí obou obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Odhlédnuto od toho, že podstata odůvodnění ústavní stížnosti, jako (opakovaná) polemika s rozhodovacími důvody obecných soudů, vyloženými v odůvodnění jejich rozhodnutí, míří jak vůči věcné správnosti, tak vůči legalitě těchto rozhodnutí, a že takový přezkum ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu Ústavnímu soudu nepřísluší (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další), odůvodnění rozhodnutí obou obecných soudů jednoznačně svědčí o tom, že oba obecné soudy se všemi námitkami stěžovatelky (shodnými s tvrzením ústavní stížnosti), ať již procesní či meritorní povahy, podrobně zabývaly, vyložily k nim své stanovisko a způsobem zcela dostatečným a ve shodě s požadavky zákona (§ 125 tr. ř.) závěr o vině stěžovatelky na posuzované dopravní nehodě odůvodnily, včetně toho, proč obhajobou nabízené skutkové varianty (zavinění třetí osobou či technickou závadou na vozidle) odmítly.

Protože z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je také dostatečně zřejmé, proč obecné soudy nepokládaly za potřebné řízení doplňovat v intencích návrhů obhájce stěžovatelky, lze uzavřít, že rozhodnutím obecných soudů, z hlediska ústavně zaručeného práva na soudní ochranu ( d), nelze ani pod aspekty ochrany ústavnosti ( úst. ) nic vytknout, zejména když procesní pochybení z přípravného řízení (překvalifikované stíhání skutku bez upozornění státního zastupitelství před podáním obžaloby) bylo přiměřeným způsobem napraveno v řízení před soudem. Za této procesní a důkazní situace a ve světle podrobně rozvedených důvodů obecnými soudy jeví se (opakované) tvrzení stěžovatelky o možných (jiných) příčinách dopravní nehody jako pouhé zcela apodiktické tvrzení, pro něž není reálný podklad ani ve (zjištěném) stavu věci ani v zákoně.

Obdobně nedůvodný jeví se stěžovatelčin odkaz na okolnosti podávající se z jí označených rozhodnutí orgánů Mezinárodního soudu pro lidská práva (D. A-11/1970, zpráva Komise ke stížnosti č. 7945/77), které stěžovatelka pokládá za výklad principů "rovnosti zbraní"; je tomu tak proto, že ani v řízení o ústavní stížnosti nevyšlo najevo nic, co by svědčilo o porušení zásady rovnosti stran ( úst. ,

odst. 3 d).

Z důvodů takto rozvedených Ústavní soud neshledal, že by v trestním řízení došlo k porušení ústavně zaručených práv plynoucích ať již z d či obsahově shodných ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zejména když i co do "nesprávného hodnocení důkazů" sluší stěžovatelku odkázat na obecně přístupnou konstantní judikaturu Ústavního soudu (k tomu srov. např. nález ve věci

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994, a další), dle níž přezkum hodnocení důkazu provedeného obecnými soudy Ústavnímu soudu nepřísluší, aniž by se jevila potřeba k zásadám dříve v této ustálené rozhodovací praxi Ústavního soudu cokoli dodávat.

Ústavní stížnost stěžovatelky byla posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů,

tak - a to především - konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 8. února 2001