Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 18/01

Ústavní soud rozhodl dne 8. února 2001 v senátě složeném z předsedy

JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Evy Zarembové mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů D. a A.V., obou zastoupených JUDr. J.Š., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. , a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. května 2000, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ ,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadli stěžovatelé pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2000 ( -77) a spolu s ním též jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. května 2000 ( ) a tvrdili, že oba jmenované obecné soudy svými rozhodnutími porušily jejich ústavně zaručené právo dané d, a to jejím a , když současně nedostály svým povinnostem ústavně jim uloženým a úst. ; meritorně pojatými důvody zaměřenými zejména co do neprávem aplikovaného ustanovení o promlčení, aniž by blíže a podrobněji zdůvodnili ústavněprávní aspekty co do tvrzeně porušených (ústavně zaručených) práv stěžovatelů, navrhli, aby Ústavní soud rozhodnutí obou obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Polemika (opakovaná) s rozhodovacími důvody obecných soudů, vyloženými v odůvodnění jejich rozhodnutí, stejně jako vývody stěžovatelů co do rozporu vznesené námitky promlčení jimi uplatněného nároku s dobrými mravy, jednoznačně svědčí o tom, že stěžovatelé svou ústavní stížností usilují o věcný přezkum či legalitu ústavní stížností napadeného rozhodnutí, a tak zcela přehlíží, že ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu Ústavnímu soudu takový přezkum nepřísluší (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další), a to včetně výkladu podmínek rozporu (posuzovaného jednání) s dobrými mravy ( o. z.), který jako výklad obecného práva je výlučně v pravomoci obecných soudů, aniž by se - v dané věci - jakkoli dotýkal zásad ochrany ústavnosti ( úst. ).

Protože ve věci posuzované ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal porušení jiného ústavně zaručeného práva, než na které (jen apodiktickým odkazem na příslušný článek d) poukazovali stěžovatelé, byla jejich ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána již samotnou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [ zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 8. února 2001