Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
37088.html
HTML · 0 B
No categories available
III.ÚS 637/2000
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Evy Zarembové, o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelky D. M., zastoupené Mgr. V. E., advokátem, směřujícímu proti rozsudkům Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 7. 2000, čj. 28 Cdo 1585/99 -159 a 28 Cdo 1587/99 ,
t a k t o :
N á v r h s e o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í
Navrhovatelka podala dne 27. 10. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl doručen Ústavnímu soudu dne 30. 10. 2000. Předmětný návrh směřoval proti rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, čj. 28 Cdo 1585/99 -159 a 28 Cdo 1587/99 , s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp.zn. 17 C 120/95 a z něj zjistil, že dne 28. 4. 1995 podali manželé J. a J. K. tomuto soudu návrh na zahájení řízení o uzavření dohody o vydání nemovitostí (dům čp. 51 a parcelu č. 53/1, zapsané v katastru nemovitostí pro obec H. na LV č. 275 - dále jen "předmětné nemovitosti") podle zákona č. 87/1991 Sb. , proti D. K., nyní D.M. (ústavní stěžovatelce). Okresní soud ve Frýdku-Místku dne 22. 5. 1997 rozsudkem, čj. 17 C120/95-39, návrh zamítl. Toto rozhodnutí napadli manželé K. odvoláním, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě dne 11. 9. 1997 usnesením, čj. 9 Co 515/97 -58 tak, že rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Následně Okresní soud ve Frýdku-Místku dne 20. 8. 1998 rozsudkem, čj. 17 C 120/95 -112, původnímu návrhu vyhověl a stanovil povinnost D.K. uzavřít s manžely K. dohodu o vydání předmětných nemovitostí. Uvedený rozsudek napadla navrhovatelka odvoláním, o němž rozhodl Krajský soud v Ostravě, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 18.12.1998, čj. 9 Co 826/98 -128 a změnil výrok soudu I. stupně tak, že zamítl návrh na uzavření dohody o vydání parcely č. 53/1. Jinak rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Rozhodnutí odůvodnil tím, že D. K. nabyla dům od státu a ten získal oprávnění s ním nakládat za okolností uvedených v ust. § 6 odst. 1 písmeno a) zákona č. 87/1991 Sb. Při uzavírání kupní smlouvy na dům v roce 1989 byly porušeny tehdy platné předpisy, neboť nabídka na koupi měla být, podle tehdy platných předpisů, nejdříve učiněna otci J. K., který v užíval byt v tomto domě. Jelikož se tak nestalo, navrhovatelka nabyla dům v rozporu s tehdy platnými předpisy.
Rozsudek napadli jak manželé K., tak navrhovatelka, dovoláním. Navrhovatelka v dovolání namítala nesprávné právní posouzení věci, které mělo spočívat v tom, že ve věci již dříve rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. 12. 1992, sp.zn. 9 Co 579/92 . Tímto rozsudkem byla zamítnuta žaloba žalobců ve stejné věci. I proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, které Nejvyšší soud dne 28. 3. 1996 rozsudkem, čj. 3 Cdon 176/96 -89, zamítl. Po publikaci nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. však žalobci podali novou žalobu, která se týkala stejných nemovitostí a soudy o ní rozhodovaly, ač tak učinit neměly. Další nesprávnost viděla navrhovatelka v tom, že nemohla být povinnou osobou ve smyslu ust. § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. , neboť otci žalobců, kterému měly být předmětné nemovitosti, podle obecných soudů, nejdříve nabídnuty k odkoupení, nesvědčilo takové právo. Jeho právo doživotního a bezplatného užívání bytu v rodinném domě přechodem vlastnického práva na stát totiž zaniklo. Nabyla tedy nemovitosti v souladu s tehdy planými právními předpisy.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 20. 7. 2000, čj. 28 Cdo 1585/99 -159, 28 Cdo 1587/99 , dovolání zamítl. Rozhodnutí odůvodnil ve vztahu k dovolání navrhovatelky tím, že odvolací soud použil na řešení otázky správný právní předpis, přičemž jeho znění správně vyložil. Při koupi uvedeného domu na základě smlouvy z roku 1989 nebylo postupováno podle tehdy platného ustanovení § 14 odst. 7 vyhlášky č. 119/1988 Sb. , o hospodaření s národním majetkem, ve vztahu k osobě, která v době prodeje uvedený dům užívala (otec žalobců). Citovaná vyhláška blíže nevymezovala o jakého uživatele bytu v prodávaném domě, jemuž měl být dům nabídnut ke koupi, mělo jít. Nebylo stanoveno, že by tu mělo jít jen o toho, komu svědčilo dříve upravené právo osobního užívání bytu). V daném případě šlo o uživatele, který získal byt na základě právního důvodu odpovídajícího občanskému zákoníku . Pokud soud aplikoval na souzený případ § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. , učinil tak správně.
Rozsudek Nejvyššího soudu napadla navrhovatelka včas ústavní stížností, v níž namítala, že napadeným rozsudkem bylo zasaženo do jejího základního práva vlastnit majetek. K zásahu do zmíněného práva mělo dojít tím, že soudy nesprávně aplikovaly příslušná ust. občanského zákoníku (§ 453a v tehdy platném znění), když považovaly otce žalobkyně za uživatele bytu v předmětném domě. Tím také porušily navrhovatelčino právo na spravedlivý proces.
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 , čl. 90 Ústav y ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina ") a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústav y ČR.
Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabývaly soudy.
Právo vlastnit majetek je zakotveno v čl. 11 odst. 1 Listin y. Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že zmíněný článek Listin y poskytuje ochranu vlastnickému právu skutečnému, nikoliv pouze tvrzenému. Zákon č. 87/1991 Sb. , o mimosoudních rehabilitacích, je zásahem do vlastnického práva, avšak zásahem z hlediska základních práv opodstatněným, neboť jeho smyslem je zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd vzniklých občansko právními a pracovně právními úkony a správními akty, učiněnými v rozhodném období v rozporu se zásadami demokratické společnosti, respektující práva občanů vyjádřená Chartou Organizace spojených národů, Všeobecnou deklarací lidských práv a navazujícími mezinárodními pakty o občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních právech. Je-li zmíněný zásah proveden v souladu s citovaným zákonem, nelze jej považovat za porušení navrhovatelčiných základních práv.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s názory obecných soudů a Nejvyššího soudu o tom, zda navrhovatelka byla povinnou osobou ve smyslu ust. § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Podle tohoto ustanovení jsou povinnými osobami fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v § 6 zákona, a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena. V souzeném případě je nesporné, že předmětné nemovitosti byly na stát převedeny způsobem, který označuje § 6 cit. zákona. Navrhovatelka to ostatně ani nezpochybňuje. Otázkou, zda je navrhovatelka povinnou osobou se obecné soudy i Nejvyšší soud zabývaly a své stanovisko přesvědčivě zdůvodnily, zachovávajíce přitom smysl restitučního zákona - napravit alespoň částečně utrpěné křivdy. Při koupi předmětného domu nebylo postupováno podle ustanovení § 14 odst. 7 tehdy platné vyhlášky č. 119/1988 Sb. , o hospodaření s národním majetkem, podle kterého byl-li předmětem převodu spoluvlastnický podíl na rodinném domku s příslušenstvím nebo na stavbě pro individuální rekreaci s příslušenstvím, byla organizace (v terminologii tehdejších předpisů se jednalo o organizaci, která byla pověřena úkoly, k jejichž plnění národní majetek sloužil povinna tento podíl nabídnout ke koupi spoluvlastníkům). Nebyl-li rodinný domek nebo stavba pro individuální rekreaci ve spoluvlastnictví, byla tato organizace povinna jej nabídnout ke koupi dosavadním uživatelům. Teprve neprojevili-li spoluvlastníci nebo uživatelé o koupi zájem, mohla organizace nabídnout a převést takový majetek do vlastnictví jiného občana. Právní titul užívání bytu v domě nebyl relevantní. Otec navrhovatelů nepochybně v době prodeje domu byl uživatelem bytu v tomto domě a dům mu k odkoupení nabídnut nebyl. Jak plyne ze spisového materiálu, soudy tuto okolnost zkoumaly a provedenými důkazy doložily, že tím byly porušeny tehdy platné předpisy. Podle přesvědčení Ústavního soudu byl postup obecných soudů v předmětné věci ústavně konformní. Nelze tedy Nejvyššímu soudu vyčítat, že jej akceptoval.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR nebylo zasaženo do základních práv navrhovatelky, daných jí ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústav y a nezbylo mu než návrh podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších přepisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2001
JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu