Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 637/2000

Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Evy Zarembové, o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelky D. M., zastoupené Mgr. V. E., advokátem, směřujícímu proti rozsudkům Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 7. 2000, čj. -159 a ,

t a k t o :

N á v r h s e o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Navrhovatelka podala dne 27. 10. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl doručen Ústavnímu soudu dne 30. 10. 2000. Předmětný návrh směřoval proti rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, čj. -159 a , s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva.

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp.zn. a z něj zjistil, že dne 28. 4. 1995 podali manželé J. a J. K. tomuto soudu návrh na zahájení řízení o uzavření dohody o vydání nemovitostí (dům čp. 51 a parcelu č. 53/1, zapsané v katastru nemovitostí pro obec H. na LV č. 275 - dále jen "předmětné nemovitosti") podle , proti D. K., nyní D.M. (ústavní stěžovatelce). Okresní soud ve Frýdku-Místku dne 22. 5. 1997 rozsudkem, čj. 17 C120/95-39, návrh zamítl. Toto rozhodnutí napadli manželé K. odvoláním, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě dne 11. 9. 1997 usnesením, čj. -58 tak, že rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Následně Okresní soud ve Frýdku-Místku dne 20. 8. 1998 rozsudkem, čj. -112, původnímu návrhu vyhověl a stanovil povinnost D.K. uzavřít s manžely K. dohodu o vydání předmětných nemovitostí. Uvedený rozsudek napadla navrhovatelka odvoláním, o němž rozhodl Krajský soud v Ostravě, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 18.12.1998, čj. -128 a změnil výrok soudu I. stupně tak, že zamítl návrh na uzavření dohody o vydání parcely č. 53/1. Jinak rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Rozhodnutí odůvodnil tím, že D. K. nabyla dům od státu a ten získal oprávnění s ním nakládat za okolností uvedených v ust. písmeno a) Při uzavírání kupní smlouvy na dům v roce 1989 byly porušeny tehdy platné předpisy, neboť nabídka na koupi měla být, podle tehdy platných předpisů, nejdříve učiněna otci J. K., který v užíval byt v tomto domě. Jelikož se tak nestalo, navrhovatelka nabyla dům v rozporu s tehdy platnými předpisy.

Rozsudek napadli jak manželé K., tak navrhovatelka, dovoláním. Navrhovatelka v dovolání namítala nesprávné právní posouzení věci, které mělo spočívat v tom, že ve věci již dříve rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. 12. 1992, sp.zn. . Tímto rozsudkem byla zamítnuta žaloba žalobců ve stejné věci. I proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, které Nejvyšší soud dne 28. 3. 1996 rozsudkem, čj. -89, zamítl. Po publikaci nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. však žalobci podali novou žalobu, která se týkala stejných nemovitostí a soudy o ní rozhodovaly, ač tak učinit neměly. Další nesprávnost viděla navrhovatelka v tom, že nemohla být povinnou osobou ve smyslu ust. , neboť otci žalobců, kterému měly být předmětné nemovitosti, podle obecných soudů, nejdříve nabídnuty k odkoupení, nesvědčilo takové právo. Jeho právo doživotního a bezplatného užívání bytu v rodinném domě přechodem vlastnického práva na stát totiž zaniklo. Nabyla tedy nemovitosti v souladu s tehdy planými právními předpisy.

Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 20. 7. 2000, čj. -159, , dovolání zamítl. Rozhodnutí odůvodnil ve vztahu k dovolání navrhovatelky tím, že odvolací soud použil na řešení otázky správný právní předpis, přičemž jeho znění správně vyložil. Při koupi uvedeného domu na základě smlouvy z roku 1989 nebylo postupováno podle tehdy platného ustanovení , o hospodaření s národním majetkem, ve vztahu k osobě, která v době prodeje uvedený dům užívala (otec žalobců). Citovaná vyhláška blíže nevymezovala o jakého uživatele bytu v prodávaném domě, jemuž měl být dům nabídnut ke koupi, mělo jít. Nebylo stanoveno, že by tu mělo jít jen o toho, komu svědčilo dříve upravené právo osobního užívání bytu). V daném případě šlo o uživatele, který získal byt na základě právního důvodu odpovídajícího . Pokud soud aplikoval na souzený případ , učinil tak správně.

Rozsudek Nejvyššího soudu napadla navrhovatelka včas ústavní stížností, v níž namítala, že napadeným rozsudkem bylo zasaženo do jejího základního práva vlastnit majetek. K zásahu do zmíněného práva mělo dojít tím, že soudy nesprávně aplikovaly příslušná ust. ( v tehdy platném znění), když považovaly otce žalobkyně za uživatele bytu v předmětném domě. Tím také porušily navrhovatelčino právo na spravedlivý proces.

Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.

Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů ( , y ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté d (dále jen " ") a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y ČR.

Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabývaly soudy.

Právo vlastnit majetek je zakotveno v y. Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že zmíněný článek y poskytuje ochranu vlastnickému právu skutečnému, nikoliv pouze tvrzenému. , o mimosoudních rehabilitacích, je zásahem do vlastnického práva, avšak zásahem z hlediska základních práv opodstatněným, neboť jeho smyslem je zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd vzniklých občansko právními a pracovně právními úkony a správními akty, učiněnými v rozhodném období v rozporu se zásadami demokratické společnosti, respektující práva občanů vyjádřená Chartou Organizace spojených národů, Všeobecnou deklarací lidských práv a navazujícími mezinárodními pakty o občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních právech. Je-li zmíněný zásah proveden v souladu s citovaným zákonem, nelze jej považovat za porušení navrhovatelčiných základních práv.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s názory obecných soudů a Nejvyššího soudu o tom, zda navrhovatelka byla povinnou osobou ve smyslu ust. Podle tohoto ustanovení jsou povinnými osobami fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v zákona, a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena. V souzeném případě je nesporné, že předmětné nemovitosti byly na stát převedeny způsobem, který označuje cit. zákona. Navrhovatelka to ostatně ani nezpochybňuje. Otázkou, zda je navrhovatelka povinnou osobou se obecné soudy i Nejvyšší soud zabývaly a své stanovisko přesvědčivě zdůvodnily, zachovávajíce přitom smysl restitučního zákona - napravit alespoň částečně utrpěné křivdy. Při koupi předmětného domu nebylo postupováno podle ustanovení tehdy platné , o hospodaření s národním majetkem, podle kterého byl-li předmětem převodu spoluvlastnický podíl na rodinném domku s příslušenstvím nebo na stavbě pro individuální rekreaci s příslušenstvím, byla organizace (v terminologii tehdejších předpisů se jednalo o organizaci, která byla pověřena úkoly, k jejichž plnění národní majetek sloužil povinna tento podíl nabídnout ke koupi spoluvlastníkům). Nebyl-li rodinný domek nebo stavba pro individuální rekreaci ve spoluvlastnictví, byla tato organizace povinna jej nabídnout ke koupi dosavadním uživatelům. Teprve neprojevili-li spoluvlastníci nebo uživatelé o koupi zájem, mohla organizace nabídnout a převést takový majetek do vlastnictví jiného občana. Právní titul užívání bytu v domě nebyl relevantní. Otec navrhovatelů nepochybně v době prodeje domu byl uživatelem bytu v tomto domě a dům mu k odkoupení nabídnut nebyl. Jak plyne ze spisového materiálu, soudy tuto okolnost zkoumaly a provedenými důkazy doložily, že tím byly porušeny tehdy platné předpisy. Podle přesvědčení Ústavního soudu byl postup obecných soudů v předmětné věci ústavně konformní. Nelze tedy Nejvyššímu soudu vyčítat, že jej akceptoval.

Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR nebylo zasaženo do základních práv navrhovatelky, daných jí ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle y a nezbylo mu než návrh podle písmeno a) , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších přepisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. února 2001

JUDr. Vlastimil Ševčík

předseda senátu