Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 635/2000

Ústavní soud rozhodl dne 8. února 2001 v senátě složeném z předsedy

JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Evy Zarembové mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. N., zastoupeného JUDr. J. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne

29. srpna 2000, sp. zn. , a rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne

19. června 2000, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ ,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocný rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2000 ( -69) a tvrdil, že tímto rozhodnutím jmenovaný obecný soud porušil jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu ( d); podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, stručně shrnuto, že Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, který posuzoval jak jeho odvolání, tak odvolání státního zástupce (změna rozsudku obecného soudu I. stupně), uznal jej vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky [ tr. z.] a trestným činem maření úředního rozhodnutí [ tr. z.], ačkoli - jak podrobně v odůvodnění ústavní stížnosti rozvádí - skutková podstata trestného činu dle tr. z., při správném (stěžovatelem podaném) výkladu, inkriminovaným jednáním stěžovatele naplněna nebyla. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí odvolacího soudu, jak vpředu je označeno, svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstata ústavní stížnosti, jak vpředu je stručně shrnuta, spočívá v tvrzené nesprávnosti interpretace skutkové podstaty trestného činu dle § 201 písm. a) tr. z., a tudíž jako taková směřuje proti legalitě rozhodnutí obecného soudu. Zde však stěžovatel přehlíží, že přezkum věcné správnosti, stejně tak jako přezkum legality rozhodnutí obecných soudů, podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, Ústavnímu soudu nepřísluší, leč by pro jeho ingerenci do rozhodovací činnosti obecných soudů byly dány zvláštní podmínky (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další). Takové podmínky však ve věci posuzované ústavní stížnosti shledány nebyly a jejich existenci stěžovatel ostatně ani netvrdil.

Rozhodnutí odvolacího soudu (ústavní stížností napadený rozsudek) je způsobem zcela odpovídajícím zákonu odůvodněn (§ 125 tr. ř.), a to včetně výkladu, proč pokládá odvolací soud důvody předchozího zrušujícího rozhodnutí za nesprávné; podrobný výklad znaků zpětnosti, jako zákonných znaků objektivní skutkové podstaty posuzovaného trestného činu [§ 201 písm. a) tr. z.], podaný odvolacím soudem, tak vylučuje tvrzení stěžovatele, že odvolací soud (v posuzovaném rozhodnutí) svůj právní názor "nepochopitelně změnil".

Z důvodů takto rozvedených posoudil Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána nejen povahou těchto důvodů, ale - a to především - konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo poukázáno.

O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 8. února 2001