Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 229/2000

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a členů senátu JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele E. H., zastoupeného advokátem Mgr. Z.M., proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2000, č. j. -14, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti tvrdil, že postupem orgánů veřejné moci došlo k neoprávněnému zásahu do jeho základních práv a svobod. Ke své stížnosti uvedl, že shora citovaným rozhodnutím Krajského soudu v Brně bylo potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení v Praze, pracoviště v Brně, Žerotínovo nám. 3/5, v této ústavní stížnosti vedlejšího účastníka (dále jen: "vedlejší účastník"), ze dne 2. 3. 1998, č. j. S 6/171/98. Rozhodnutím vedlejšího účastníka nebylo vyhověno odvolání stěžovatele do rozhodnutí Městské správy sociálního zabezpečení v Brně (dále jen: "MSSZ"), jímž bylo zrušeno ke dni 25. 11. 1997 povolení splátek dlužného pojistného a penále dle rozhodnutí, č. 162/1997 (č. j. KIČ-6002/S-1687, 1792/97-162) ze dne 4. 8. 1997.

Stěžovatel ke své stížnosti uvedl, že s ohledem na skutečnost, že rozhodování soudů o opravných prostředcích proti rozhodnutím orgánů sociálního zabezpečení je v koncipováno jako jednoinstanční, nebylo ani ve věci podáno dovolání. Stěžovatel vyslovil zároveň přesvědčení, že před podáním své stížnosti vyčerpal všechny zákonné prostředky.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uznal, že argumentace odůvodnění původního rozhodnutí MSSZ je zcela v souladu se zněním zák. č. 589/92 Sb., ust. § 20a odst. 8. Namítal však, že uvedená argumentace vychází pouze z formálního konstatování citovaného ustanovení bez bližšího vyhodnocení materiálního podkladu pro takový postup. Stěžovatel uvedl, že má za to, že MSSZ byla povinna zrušit povolení splátek, pokud došlo k prodlení s běžnými splátkami pojistného. S účinností od 1. 7. je však podle názoru stěžovatele situace jiná, neboť nové znění citovaného ustanovení je koncipováno tak, že "...nastane-li u plátce pojistného, kterému bylo povoleno placení dlužného pojistného a penále ve splátkách, některá ze situací uvedených v § 20 odst. 3 větě první části věty za středníkem a větě třetí, může zrušit příslušná okresní správa sociálního zabezpečení povolení podle odstavce 1 nebo 2, a to ke dni, kdy taková situace nastala ...". Stěžovatel k tomu uvedl, že o povolení splátek požádal dne 25. 7. 1997, tedy již za účinnosti nové právní úpravy, která obligatorní ustanovení vztahující se k povolení splátek změnila na ustanovení fakultativní.

Stěžovatel ve své stížnosti dále blíže rozvedl fakta, která mají svědčit o okolnosti, že nikoliv snaha vyhnout se placení pojistného, ale pouze jeho nedůslednost spočívající v hrazení splátek v nesprávném pořadí, byla příčinou toho, že se dostal do skluzu s placením běžného pojistného. Dle názoru stěžovatele by bylo na místě, aby volnost správního uvážení byla "...přibržděna racionálněji uvažující institucí - nezávislým soudem, když se stěžovatel domnívá, že v situaci, kdy aktivně, avšak podle dosti úzkoprsého pohledu správních orgánů (a posléze i Krajského soudu v Brně), nesprávně uhradil více, než měl, bylo by nepřiměřené přistupovat k rušení povolení splátek...".

Podle mínění stěžovatele došlo rozhodnutím Krajského soudu v Brně k porušení d, a to údajným neposkytnutím "plné ochrany práv stěžovatele". Porušení svých práv stěžovatel shledává v okolnosti, že soud pouze ve smyslu ustanovení (dále jen: " "), přezkoumal, zda správní rozhodnutí nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem.

Stěžovatel ve své stížnosti zároveň navrhl, aby Ústavní soud ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen: " "), zrušil ustanovení

Ústavní soud, po přezkoumání skutkového i právního stavu v uvedené věci dospěl k závěru, že stížnost stěžovatele je zjevně neopodstatněná.

Z přiložených listin a zejména z odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Brně vyplývá, že postupem orgánů veřejné moci nedošlo k nijakému porušení základních práv a svobod stěžovatele.

Vedlejší účastník svým rozhodnutím ze dne 2. 3. 1998, č. j. S 6/171/98, nevyhověl odvolání stěžovatele proti rozhodnutí MSSZ v Brně ze dne 15. 12. 1997, č. j. KIČ-6002/S-2703/97-162 Z, kterým bylo ke dni 25. 11. 1997 zrušeno povolení splátek dlužného pojistného a penále dle ust. , o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, v platném znění, a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno. Z odůvodnění uvedeného správního rozhodnutí vyplývá, že vedlejší účastník posoudil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně jako zákonné, neboť prvoinstanční správní orgán postupoval v souladu s právními předpisy, když bylo zjištěno opakované porušování podmínek splátkového režimu ze strany stěžovatele. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel včas opravný prostředek ke Krajskému soudu v Brně, ve kterém uváděl stejné argumenty, které pak uplatnil i ve své ústavní stížnosti. Krajský soud věc uzavřel tak, že v dané věci jde jen o posouzení právní otázky. O opravném prostředku stěžovatele soud rozhodl, aniž nařizoval jednání, při splnění podmínek ve spojení s ust. , poté, kdy účastníci řízení s tímto postupem vyslovili souhlas. Soud věc uzavřel tak, že pokud stěžovatel vytýká orgánům veřejné správy, že dostatečně nezvážily důvody, pro které stěžovatel nedostál svým zákonným povinnostem, námitky stěžovatele nejsou důvodné.

Orgány veřejné moci při svém rozhodování nepochybily. U rozhodnutí, které správní orgány vydaly na základě zákonem povolené volné úvahy (správního uvážení) tak, jak je tomu v daném případě, je oprávněn soud přezkoumávat pouze skutečnost, zda takové rozhodnutí nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem ve smyslu ust. Soud proto nijak nevybočil z mezí a zásad řádného a spravedlivého procesu, pokud předmětné správní uvážení, jakožto zákonnou možnost správního orgánu použít některé z více možných řešení, přezkoumal pouze v tom směru, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda předpoklady takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. V uvedeném případě tomu tak bylo, neboť v průběhu správního řízení bylo zcela nepochybně dokázáno, že stěžovatel opakovaně nedodržel svoji povinnost uhradit splátky dlužného pojistného a penále ve správné výši a včas, což ostatně ani v rámci svých opravných prostředků a ani v předmětné ústavní stížnosti nepopírá. Pokud všechny uvedené předpoklady byly v uvedené věci naplněny, soud dospěl k jedinému možnému správnému závěru, a to, že mu nepřísluší, aby ze stejných skutečností vyvozoval jiné závěry, než které učinily správní orgány.

Ústavní stížnost má své opodstatnění toliko tam, kde pravomocným rozhodnutím obecného soudu bylo konkrétním způsobem porušeno konkrétní ústavně zaručené právo stěžovatelovo, především pak to, které vyplývá z d. Ústavní soud po posouzení uvedené věci dospěl k závěru, že k takovému porušení ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatele postupem orgánů veřejné moci nedošlo. Ústavní soud navíc podotýká, že není dle ustálené judikatury běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví a tím méně pak náhradní institucí v případech, v nichž procesní předpisy nepřipouštějí dovolání.

V návaznosti na výše uvedené dospěl proto Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je za současné právní úpravy zjevně neopodstatněná, a proto návrh stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ve smyslu ustanovení odmítl. Vzhledem k okolnosti, že návrh stěžovatele byl posouzen jako zjevně neopodstatněný, nezabýval se dále Ústavní soud ani návrhem stěžovatele na zrušení ustanovení , neboť dané ustanovení zjevně není v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y, popř. s jiným zákonem, což ani stěžovatel ve svém návrhu netvrdil, resp. nijak nedoložil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 9. února 2001

JUDr. Vladimír Paul

předseda I. senátu Ústavního soudu