Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 578/2000

Ústavní soud rozhodl dne 24. ledna 2001 v senátě složeném z předsedy

JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Doc. PhDr. J. T., CSc., a V. T., obou zastoupených JUDr. F. V., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. června 2000, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadli stěžovatelé pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. června 2000 (-135) a tvrdili, že "obecné soudy nejen v souladu se zákonem, ale také v intencích ústavního pořádku České republiky (, d) při respektu k jim ústavně přikázané povinnosti poskytovat ochranu právům (y ČR) byly povinny v jejich věci využít zákonného oprávnění a poměry mezi vedlejším účastníkem, jako vlastníkem pozemku zapsaným v KN, a jimi, jako vlastníky stavby, uspořádat jinak"; po podrobné (opakované) polemice s rozhodovacími důvody obecného soudu, vyloženými v odůvodnění jeho rozhodnutí, navrhli, aniž by tvrzené protiústavní vady z rozhodujících hledisek blíže odůvodnili, aby Ústavní soud vpředu označené rozhodnutí obecného soudu, jako soudu odvolacího, svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí podstata věci spočívá v tom, že stěžovatelům (jako žalovaným v řízení před obecnými soudy) bylo pravomocně uloženo odstranit na vlastní náklady zahradní chatu bez popisného čísla, postavenou na cizím pozemku (v řízení blíže označeném a popsaném též ve vztahu k současnému vlastníkovi); odvolací soud shodně s obecným soudem I. stupně, jehož skutková zjištění jako správná a stran věci odpovídající převzal, dospěl k závěru, že stěžovatelé neprokázali, že by mezi nimi a (původním) vlastníkem pozemku byla stran chaty uzavřena jiná smlouva než ta, v jejímž smyslu šlo jen o přechodné užívání nemovitosti (pozemku), nadto jen ve prospěch původní uživatelky, od níž později stěžovatelé chatu s pozemkem získali; protože co do těchto skutkových otázek je rozhodnutí odvolacího soudu podrobně odůvodněno, stačí pro odůvodnění tohoto usnesení na ně odkázat.

Z rozhodovacích důvodů odvolacího soudu dále vyplývá, že tento soud se podrobně zabýval všemi námitkami, které stěžovatelé jak v nalézacím, tak opravném řízení vznesli, a také způsobem dostatečně zřejmým vyložil, proč je odmítá, takže odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí je zcela v souladu se zákonem (§ 157 odst. 2 o. s . ř.), a jako takovému mu ani z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout.

Jestliže odvolací soud odmítl stěžovatelům právní důvod k vydání pozemku a odmítl rovněž námitku promlčení či nabytí vlastnického práva k pozemku vydržením, stejně jako jim (a jejím právním předchůdcům) nepřiznal (v užívání pozemku) dobrou víru a konečně jestliže ani neshledal uloženou povinnost chatu odstranit v rozporu s dobrými mravy, je zřejmé, že posoudil spor stěžovatelů ze všech rozhodujících hledisek, která nejsou pod aspektem ochrany ústavnosti ( úst. ) v rozporu s ústavním pořádkem republiky.

Protože v ústavní stížnosti vyložené důvody svou povahou směřují vůči věcné správnosti či legalitě rozhodnutí obecného soudu, nezbývá než stěžovatele odkázat na ustálenou praxi Ústavního soudu, dle níž takový přezkum se z pravomoci Ústavního soudu vymyká (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další) a konečně též proto, že z obsahu spisu nic nenasvědčuje tomu, že vůči stěžovatelům uplatněné právo vlastníka pozemku je "projevem šikany a porušuje tak ústavní zásadu, podle níž vlastnictví nemá být zneužívané na úkor práva druhých", Ústavní soud - odhlédnuto již od zcela neurčitých vývodů stěžovatelů [sub. a) in fine jejich ústavní stížnosti], dospěl k závěru, že odvolací soud (a důsledně také obecný soud I. stupně) se svým rozhodnutím nikterak nedotkl ústavně zaručených práv stěžovatelů, a proto jejich ústavní stížnost posoudil jako zjevně neopodstatněnou.

Zjevnost této neopodstatněnosti je pak dána jak povahou vyložených důvodů, tak konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 24. ledna 2001

JUDr. Pavel Holländer

předseda senátu Ústavního soudu

za správnost: