Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 665/2000

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti 1. K. I., a 2. M. F., zastoupených JUDr. V. K., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 10. 2000, sp. zn. , a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 10. 2000, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelky podaly dne 13. 11. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 14. 11. 2000. Ústavní stížnost směřovala proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 10. 2000, sp. zn. , kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatelky č. 2 proti usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 6. 9. 2000, č. j. -7, kterým byla stěžovatelce č. 2 zamítnuta žádost o propuštění z vazby s tím, že stěžovatelka č. 2 byla ponechána nadále ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 odst. 1 písm. b), c) trestního řádu. Ústavní stížnost dále směřovala proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 10. 2000, sp. zn. , kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatelce č. 1 a stěžovatelce č. 2 (mimo jiné) proti usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 11. 9. 2000, č. j. 4, -13, kterým byla prodloužena lhůta trvání vazby do 17. 11. 2000.

Stěžovatelky v ústavní stížnosti uvedly, že byly společně s dalšími spoluobviněnými obviněny dne 17. 3. 2000 pro podezření ze spáchání trestných činů kuplířství podle § 204 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona a obchodování se ženami podle , 2 písm. a), c) trestního zákona. Obě stěžovatelky jsou přesvědčeny, že napadenými rozhodnutími Krajského soudu v Plzni bylo porušeno jejich právo na osobní svobodu zakotvené v , 2 al. 1, 5, y základních práva a svobod (dále jen "") a v y, neboť Krajský soud v Plzni při rozhodování o vazbě stěžovatelek nerespektoval principy zakotvené v těchto ustanoveních, naopak z formulace odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, že při výkladu podmínek k omezení osobní svobody stěžovatelek uplatnil postup právě opačný a obě napadená rozhodnutí postrádají zákonné odůvodnění vazby.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení.

Krajský soud v Plzni jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 18. 12. 2000 odkázal na odůvodnění napadených usnesení a má za to, že k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle článku 10y nedošlo. Pokud jde o namítanou stručnost odůvodnění napadených usnesení, popř. odkazy na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, nepovažuje Krajský soud v Plzni takovýto postup za principiálně nesprávný.

Krajské státní zastupitelství v Plzni jako vedlejší účastník řízení se sdělením ze dne 19. 12. 2000 podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vzdalo postavení vedlejšího účastníka řízení.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelkami, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu písm. d)y ČR. Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry Krajského soudu v Plzni a vykonanými skutkovými zjištěními.

Podle ustanovení § 67 odst. 1 písm. b) a c) trestního řádu smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jsou-li tu konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu, že bude působit na dosud soudem nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání nebo, že bude pokračovat v trestné činnosti, pro níž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil.

Ve smyslu ustanovení § 72 trestního řádu jsou všechny orgány činné v trestním řízení povinny zkoumat v každém stadiu řízení, zda důvody vazby ještě trvají nebo zda se nezměnily. Ústavní soud není soudem nadřízeným obecným soudům a přísluší mu pouze posoudit, zda v řízení byly respektovány principyy. Porušení v tomto směru zjištěno nebylo, svoboda stěžovatelek byla omezena důvodně v rámci příslušných ustanovení trestního řádu. Z obsahu ústavní stížnosti je pak zřejmé, že stěžovatelky pouze opakují námitky již uplatněné v řádném soudním řízení, na něž Krajský soud v Plzni reagoval ve svých rozhodnutích. Nutno tedy uzavřít, že samotná skutečnost, že obecný soud nevyhověl návrhu stěžovatelek, nemůže být považována za porušení základních práv a svobod, pokud při rozhodování o návrhu tento soud dodržel procesní postupy stanovené zákonem.

Průběh trestního řízení je živým procesem, který se vyvíjí a nelze tedy předem pevně stanovit, kteří svědkové mají být ještě vyslechnuti a jaké důkazy a v jakém rozsahu mají být ještě provedeny. Není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do průběhu řízení a hodnotit podíl stěžovatelek na zjišťované trestné činnosti. V daném případě dospěly obecné soudy k závěru, že u stěžovatelek jsou důvody vazby ve smyslu ustanovení § 67 odst. 1 písm. b), c) trestního řádu. Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že zásah do práv stěžovatelek, jichž se v návrhu dovolávají, shledán nebyl.

Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout pro jeho zjevnou neopodstatněnost..

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 24. 1. 2001

JUDr. Antonín Procházka

předseda II. senátu Ústavního soudu