Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 763/2000

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti A. T., zastoupené JUDr. P. O., advokátem, proti rozhodnutí Okresního úřadu Liberec, referátu sociálních věcí, ze dne 27. 10. 2000, čj. , a rozhodnutí Magistrátu města Liberec, odboru sociální péče, oddělení péče o rodinu a dítě, ze dne 26. 9. 2000, čj.OM 150 /98,

t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení , , odst. 5 a d, domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí správních orgánů, kterými byla zamítnuta její žádost o příspěvek na výživu pro jejího nezletilého syna P. T. z důvodů jeho sociální potřebnosti.

Z obsahu připojených, ústavní stížností napadených, rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Magistrát města Liberce dle ust. , o sociálním zabezpečení, , o životním minimu, , o sociální potřebnosti, a , o působnosti orgánů ČR v sociálním zabezpečení, zamítl žádost stěžovatelky s odůvodněním, že příspěvek na výživu dle ust. nelze poskytnout, neboť je třeba vycházet z odst 2 cit zákona, podle kterého se občané žijící ve společné domácnosti, jejichž příjmy se posuzují společně podle , považují za sociálně potřebné jen tehdy, jestliže podmínky sociální potřebnosti splňují všechny tyto osoby. Stěžovatelka, která ve společné domácnosti s nezletilým synem žije, však není v pracovním ani obdobném vztahu ani nevykonává samostatnou výdělečnou činnost a není vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání, nepovažuje se proto za sociálně potřebnou ve smyslu ust. , i když její příjem nedosahuje částek životního minima. Okresní úřad Liberec toto rozhodnutí potvrdil.

Stěžovatelka spatřuje protizákonnost postupu správních orgánů v nesprávném výkladu hmotněprávních předpisů upravujících problematiku přiznání příspěvku podle § 102 zákona o rodině. Dle jejího názoru se příspěvek podle uvedeného ustanovení liší od ostatních příspěvků poskytovaných státem. Účelem ust. § 102 zákona o rodině je zajistit nutnou výživu nezletilých dětí tam, kde ostatní prostředky selhaly, a stát přebírá povinnost výživné poskytovat s tím, že státem poskytnuté plnění je pak vymáháno od povinné osoby. Stěžovatelka dále dovozuje, že splňuje podmínky pro přiznání příspěvku, neboť nezletilý syn je nezaopatřeným dítětem ve smyslu ust. , vzhledem k tomu, že jde o příspěvek nezaopatřenému dítěti a nikoliv jeho matce, nezkoumá se možnost zvýšit si příjem vlastní prací [ ] a není rozhodné, zda je matka zaměstnána, nezletilý syn je sociálně potřebný, neboť jeho otec, který nežije se synem ve společné domácnosti, neplní vyživovací povinnost stanovenou pravomocným rozhodnutím soudu. Nesouhlasí proto se závěrem správních orgánů, že příspěvek na výživu jejího syna nelze poskytnout, protože matka dítěte není osobou sociálně potřebnou.

Ústavní soud již v řadě předchozích rozhodnutí konstatoval, že není všeobecnou přezkumnou instancí, jeho úkolem není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných "běžnými "zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody a jen v takovém případě by byl oprávněn zasáhnout do rozhodovací pravomoci soudů a obdobně i správních orgánů.

Z hlediska uvedených pravomocí, svěřených muu ČR, Ústavní soud ústavní stížnost přezkoumal a dospěl k závěru, že není důvodná.

Její podstatou je pouhý nesouhlas stěžovatelky se závěry, ke kterým správní orgány při posuzování její žádosti dospěly. Stěžovatelka sice uvádí, že nezletilý syn splňuje podmínky pro přiznání příspěvku na výživné (o splnění těchto dílčích podmínek není sporu), avšak stěžovatelka zcela pomíjí další podmínku pro přiznání příspěvku na výživné pro sociálně potřebné dítě podle , danou v ust. tohoto zákona, spolu s ust. , kterou se právě určuje, kdy dítě sociálně potřebné je. Stěžovatelka sociální potřebnost svého syna odvozuje pouze od skutečnosti, že jeho otec neplní stanovenou vyživovací povinnost.

Pokud jde o základní námitku stěžovatelky, kterou je dle jejího názoru nezákonný výklad ust. § 102 zákona o rodině, Ústavní soud uvádí, že uvedené ustanovení nebylo ve věci vůbec aplikováno. Tímto ustanovením je přiznáván nárok příslušnému orgánu, který poskytl příspěvek na výživu (v případech kdy výživné bylo stanoveno rozhodnutím soudu), domáhat se namísto oprávněného vůči povinnému příslušného plnění, a to až do výše poskytnutého příspěvku. Uvedené ustanovení tedy nezakládá bez dalšího automatický nárok osoby oprávněné z rozhodnutí vůči státu na náhradní plnění, ale přechod práva domáhat se kompenzace za již podle příslušných předpisů poskytnuté plnění za jiného.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelkou namítaných článkůd, zjistil, že správní orgány posoudily uplatněný nárok stěžovatelky v souladu s příslušnou právní úpravou za dodržení procesních pravidel pro taková rozhodnutí, a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje s jejich závěry, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. ledna 2001

JUDr. Pavel Varvařovský, v. r.

předseda senátu