Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 706/2000

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti K. Č., zastoupeného JUDr. Z.M., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2000, sp. zn. -226, t a k t o :

Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 5.12. 2000, se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2000, č. j. -226, s tím, že byla porušena jeho základní práva zakotvená v y, a 2 a d a Úmluvy.

Rozsudkem okresního soudu byl odpůrce zavázán uzavřít s navrhovatelem dohodu o vydání nemovitosti do 15 dnů od právní moci soudního rozhodnutí, podle které by navrhovateli vydal nemovitosti a to dům č. p. 841 a pozemky p. č. 819 a p. č. 187/21 - zahrada, v k. ú. M. H., zapsané na LV č. 863, do vlastnictví navrhovatele a podle níž by navrhovatel tyto nemovitosti do svého vlastnictví přijal. Dále okresní soud rozhodl o povinnosti odpůrce zaplatiti ČR na účet Okresního soudu v Ostravě na znalečném 3.975,- Kč do tří dnů od právní moci soudního rozhodnutí a jinak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Proti tomuto rozsudku podal odvolání odpůrce a Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6.11. 1997 rozsudek okresního soudu změnil tak, že návrh, aby odpůrce byl uznán povinným uzavřít s navrhovatelem dohodu o vydání nemovitosti do 15 dnů od právní moci soudního rozhodnutí, zamítl. Dále uložil navrhovateli zaplatit na účet Okresního soudu v Ostravě na státem zálohovaném znalečném 3.975,- Kč, odpůrci na náhradu nákladů odvolacího řízení 2.150,- Kč, současně stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně.

Navrhovatelem v tomto sporu byl JUDr. V. D. a stěžovatel byl odpůrcem. Navrhovatel podal proti tomuto rozsudku dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 10.5. 2000, tak, že rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6.1. 1997, č. j. -142, zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2000, č.j. -226, byl změněn rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 6. 1997, č. j. -120, a to poté, kdy krajský soud připustil změnu návrhu tak, že žalovaný je povinen vydat žalobci dům č. p. 841 na p. č. 819 a p. č. 819 a p. č. 187/21, evidované v katastru nemovitostí pro obec a okres Ostrava, pro k. ú. M. H. u Katastrálního úřadu v Ostravě na LV č. 863, a to do 15ti dnů od právní moci soudního rozhodnutí.

Dále bylo rozhodnuto o povinnosti odpůrců zaplatit ČR znalečné s tím, že nikdo z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, přičemž odpůrce je povinen zaplatit navrhovateli na nákladech odvolacího řízení částku 8.300,- Kč.

Odvolací soud, v intencích závazného právního názoru obsaženého v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR, se zabýval rozborem práva státu na dispozici s národním majetkem v té době platným, a to Ú.l., která prováděla vládní o správě národního majetku. Citovaná vyhláška odkazovala na směrnice Ministerstva místního hospodářství č. 76/1957.

Stěžovatel nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu a právním názorem Nejvyššího soudu ČR, obsaženým v cit. rozsudcích, který spočívá v tom, že pokud sporné nemovitosti byly státem zcizeny tím, že byly poskytnuty stěžovateli jako náhrada za jemu vyvlastněné nemovitosti, aniž by byly před tím nabídnuty k prodeji matce stěžovatele, která je obývala a držela, byl s ohledem na porušen interní předpis ve prospěch stěžovatele, který tím byl protiprávně zvýhodněn.

Jak dále uvádí stěžovatel skutečnost, že Krajský soud v Ostravě ve svém rozsudku ze dne 26.9. 2000 dovozuje protiprávní zvýhodnění z důvodu, že stačí porušení interního předpisu a že na danou problematiku aplikuje zmíněnou , považuje za právně chybné, když má zato, že na případy, kdy nabyvatel získá nemovitosti náhradou za jeho vyvlastněný majetek, nelze aplikovat , nýbrž ustanovení § až 22 , o stavebním řádu, jenž v oddílu V. obsahuje ustanovení o vyvlastnění. Navíc ještě uvádí, že i kdyby stačilo k naplnění pojmu protiprávního zvýhodnění nedodržení směrnice Ministerstva místního hospodářství č. , upravující prodej a dlouhodobý pronájem rodinných domků, pak odstavec 6 cit. směrnice umožňoval výjimečně oddělit a opomenout z pořadí uchazeče o nemovitost, takže by v konkrétním případě, který byl projednáván soudem k nabídce prodeje matce navrhovatele, nemuselo ani dojít.

Ústavní stížnost byla podána řádně a včas. Vzhledem k tvrzenému porušení základních práv stěžovatele, byl Ústavní soud povinen zkoumat, zda k takovému porušení ústavně zaručeného práva došlo.

Podle skutkových zjištění soudu prvé stolice, získal stát vlastnické právo k předmětným nemovitostem (t. j. domu č. p. 841, stavební parcele č. 819 a pozemkové p. č. 187/21 (zahradě), dříve zapsaných v knihovní vložce č. 957 pozemkové knihy pro katastrální území M. H., na základě vedlejšího trestu propadnutí majetku, který byl uložen JUDr. D. spolu s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. června 1955 sp. zn. , ve spojení s rozsudkem Nejvyššího osudu v Praze ze dne 19. května 1955, sp. zn. , za spáchání trestného činu velezrady. V rámci soudní rehabilitace byl tento rozsudek zrušen podle , včetně trestu propadnutí majetku.

V tomto domě bydlela matka Dr. D., která požádala o jeho odprodej a svou žádost odůvodňovala tím, že předmětný dům byl pořizován z jejich a manželových úspor, na syna byl převeden v rámci uspořádání rodinných poměrů po smrti manžela v r. 1952. Dále v žádosti uvedla, že ona sama má v domě právo doživotního bydlení, že je národně i státně bezúhonná, má vysoký věk a je nemocná. Byla ochotna rovněž složit okamžitě zálohovou částku.

Stěžovateli byly vyvlastněny nemovitosti v Zábřehu n./Odrou ve prospěch rekonstrukce těžké mechaniky závodu 3 podniků Vítkovické železárny KG v Ostravě - Vítkovicích. Náhradou za ně obdržel předmětné nemovitosti v kat. území M. H. a to na základě své žádosti ze dne 21. 12. 1959 rozhodnutím odboru výstavby a vodního hospodářství Rady MěNV v Ostravě ze dne 3. 2. 1960 zn. Výst./1-128/60 Mat.

A. D., bydlící v domě, podala svou žádost dne 25. 1. 1960 témuž MěNV v Ostravě, jehož odborem vnitřních věcí rady Obvodního národního výboru v Ostravě - M. H. byl vydán příkaz k vyklizení A. D. z bytu a její nájemní smlouva byla prohlášena za zrušenou. Příkaz k vyklizení bytu byl dne 10.6. 1960 zrušen s tím, že k vyklizení bytu pro nadměrnost nelze přistoupit, neboť byt nebyl shledán nadměrnými.

Stěžovatel ve své stížnosti tato skutková zjištění nenapadá. Z nich se jednoznačně podává, že JUDr. D. je oprávněnou osobou podle ustanovení Není rovněž namítáno, že by nesplnil v předepsaných termínech úkony, nezbytné pro vydání věcí.

Namítaný rozpor spatřuje stěžovatel v tom, že podle jeho názoru on sám nesplňuje předepsaná kritéria povinné osoby podle ustanovení ve vztahu na ustanovení restitučního Odvolací soud naproti tomu dospěl k právnímu názoru, že stěžovatel nabyl předmětné nemovitosti na základě protiprávního zvýhodnění.

Pochybení soudu vyvozuje z toho, že na získání nemovitostí do jeho vlastnictví nelze aplikovat , nýbrž ustanovení § až 22 , jenž v oddílu V. obsahuje ustanovení o vyvlastnění.

Ústavní soud nesdílí tento názor a plně se ztotožňuje s právním rozborem, provedeným Nejvyšším soudem ČR a rozsudku č. j. -210.

Ustanovení , kterého se dovolává stěžovatel ve svém odstavci prvém stanoví, že náhradu za vyvlastnění poskytne osoba, v jejíž prospěch bylo vyvlastnění provedeno.

Pro projednávanou věc má však význam ustanovení odstavce 2 téhož paragrafu, který připouští naturální náhradu v případech, byla-li vyvlastněná věc v osobním vlastnictví nebo jednalo-li se o zemědělský majetek. V tomto případě přiznává tuto náhradu stavební úřad jako fakultativní možnost.

Přiznání náhrady zcizením národního majetku bylo však podřízeno zákonným předpisům o dispozicích s národním majetkem, včetně prováděcích vyhlášek a směrnic.

Proto při zcizení předmětných nemovitostí státem stěžovateli za jemu vyvlastněné nemovitosti, muselo být šetřeno předkupní právo dosavadních uživatelů, což se nestalo. Došlo tedy k protizákonnému zvýhodnění stěžovatele ve smyslu ustanovení restitučního , takže stěžovatel je povinou osobou podle ustanovení téhož zákona.

Stěžovatelova právní situace byla zaviněna autoritativním jednáním státu, osobujícím si právo porušování právních předpisů. Stěžovatel však musel vědět, že to byla jeho žádost o náhradu za vyvlastněné nemovitosti, která uvedla do pohybu státní aparát proti konfiskovanému majetku "nepřítele státu" s neblahými existenčními a perzekučními následky pro obyvatelku domu.

Není sporu o tom, že soudním rozhodnutím odvolacího soudu dochází k zásahu do majetkového práva stěžovatele, a to pro porušení právního předpisu. Při zohlednění stavu rozumné proporcionality mezi použitými prostředky, nutno přisvědčit tomu, že zásah do vlastnického práva JUDr. D. ve vztahu k zásahu do práva stěžovatele, byl daleko závažnější, hlubší a protiprávnější.

V projednávané věci nebylo shledáno žádné porušení základního práva stěžovatele.

Proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítl podle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr. Antonín Procházka

předseda senátu ÚS

V Brně dne 30. ledna 2001