Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 404/99

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, o ústavní stížnosti J. M., zastoupeného JUDr. P. F., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 1998, sp. zn. , a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1999, č. j. -49, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byla dne 17. 8. 1999 doručena ústavní stížnost stěžovatele, která směřovala proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 1998, sp. zn. , a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1999, č. j. -49.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že Vrchní soud v Praze provedl dne 28. 6. 1999 veřejné zasedání o odvolání stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 1998, sp. zn. , kterým byl stěžovatel uznán vinným pro majetkovou trestnou činnost a odsouzen podle § 247 odst. 4 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání pěli roků se zařazením pro výkon tohoto trestu do věznice s ostrahou. Veřejné zasedání Vrchního soudu v Praze se dne 28. 6. 1999 uskutečnilo za nepřítomnosti stěžovatele, ačkoliv se tento řádně a včas omluvil z důvodů vážného onemocnění a svého osobního slyšení u soudu se prokazatelně domáhal. Vrchní soud v Praze však rozhodl v nepřítomnosti stěžovatele rozsudkem ze dne 28. 6. 1999, č. j. -49, napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a znovu rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil podle § 247 odst. 4 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a pro výkon trestu jej zařadil do věznice s dozorem, když konstatoval, že jediné nesprávné zjištění, neodpovídající zákonnému požadavku zakotvenému v ustanovení § 89 odst. 12 trestního zákona, učinil soud prvního stupně při stanovení výše způsobené škody.

1

Podle názoru stěžovatele Vrchní soud v Praze svým postupem porušil a 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel současně v ústavní stížnosti navrhl i zrušení , o stanovení nejnižší měsíční mzdy pro účely trestního zákona v části výše částky rozhodné pro výpočet nejnižší měsíční mzdy. Návrhem, doručeným ústavnímu soudu dne 29. 11. 2000, pak navrhovatel navrhl odklad výkonu napadaného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a dále navrhl, aby se Ústavní soud v souladu s ustanovením , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usnesl, že věc je naléhavá.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření účastníků řízení a spis Vrchního soudu v Praze, sp. zn. .

Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 14. 2. 2000 uvedl, že stěžovatel byl od počátku trestního řízení aktivně obhajován obhájcem v přípravném řízení, v hlavním líčení a veřejném zasedání, k němuž se nedostavil. Stěžovatel svoji neúčast omluvil onemocněním, senát proto rozhodl o jeho konání v jeho nepřítomnosti. 7 protokolu o veřejném zasedání ze dne 28. 6.1999 plyne, že návrhy na doplnění dokazování nebyly uplatněny a jak z napadeného rozsudku vyplývá, došlo ke změně ve prospěch stěžovatele.

Městský soud v Praze se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

Pokud jde o základ rozhodnutí, přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V prvé řadě je třeba v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a že proto nepřehodnocuje závěry obecných soudů, pokud jimi nedošlo k porušení ústavních zákonů a mezinárodních smluv podle y ČR. Tento princip Ústavní soud respektoval i v posuzované věci. Postup v soudním řízení, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu jsou tak záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu y ČR.

Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že konáním veřejného zasedání bez jeho přítomnosti došlo k porušení čl. 6 odst. 1 a 3 písm. c) Úmluvy. Podle ustanovení § 263 odst. 4 trestního řádu, veřejné zasedání lze konat v nepřítomnosti obžalovaného zásadně za předpokladu, že k němu byl včas předvolán, nebo o něm vyrozuměn. V případě, že obžalovaný je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, musí být konání veřejného zasedání zásadně osobně přítomen. Výjimkou je situace, kdy výslovně prohlásí, že se účasti vzdává. I v takovém případě však musí být přítomen jeho obhájce, nebot' jde o důvod nutné obhajoby. V jiných případech v tomto ustanovení neuvedených postupuje předseda senátu podle § 233 odst. 1, 2 a 3 trestního řádu. Jak vyplývá z přiloženého soudního spisu Vrchního soudu v Praze, si). zn. , na veřejném zasedání konaném dne 28. 6.1999 byl přítomen obhájce stěžovatele, stěžovatel se řádně omluvil a Vrchní soud v Praze postupoval zcela v souladu s ustanovením § 263 odst. 4 trestního řádu.

Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že v daném případě porušení namítaných ústavně zaručených základních práv a svobod nebylo shledáno. Stěžovatel byl odsouzen na základě zákonného rozhodnutí soudem a další šetření ve věci Ústavnímu soudu nepřísluší.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Pro odmítnutí ústavní stížnosti nejsou na straně stěžovatele splněny podmínky pro podání návrhu na zrušení nařízení vlády č. 4G, o stanovení nejnižší měsíční mzdy, pro účely trestního zákona, návrhu na odklad výkonu rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a návrhu ve věci naléhavosti věci (, písm d), a , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).

P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 30. 1. 2001

JUDr. Antonín Procházka, předseda senátu