Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 559/2000

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti M. Ch., zastoupeného JUDr. E. J.,proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. dubna 1999, č. j. -52, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 27. 3. 2000, č. j. -72, takto :

Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. dubna 1999, č. j. -52, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 27. 3. 2000, č. j. -72, po připuštění změny žaloby bylo zastaveno řízení ohledně částky 99. 365,- Kč s příslušenstvím. Ve věci navrhovaného přezkumu rozhodnutí ředitele Bezpečnostní informační služby ČR vyslovil však soud I. stupně svou věcnou nepříslušnost s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému.

Stěžovatel se odvolal pouze proti výroku, kterým bylo soudem I. stupně zastaveno řízení o částku 99.365,- Kč s příslušenstvím. Nesouhlasil s názorem, že k projednání uplatněného nároku, v daném případě vyplacení tzv. odchodného po skončení služebního poměru, nemá soud pravomoc. Odvolací soud v této části usnesení soudu I. stupně ve výroku o zastavení řízení a ve výroku o nákladech řízení potvrdil.

Ve zdůvodnění svého usnesení odvolací soud dovodil, že je nepochybné, že žalobce-stěžovatel, uplatňuje nárok na odchodné v souvislosti se skončením služebního poměru u Bezpečnostní informační služby ČR (dále jen "BIS"), a že jde o nárok, který se opírá o zvláštní úpravu, obsaženou v zákoně č. Z tohoto zákona, který zakotvuje veřejnoprávní povahu služebního poměru, dále vyplývá, že služební poměr příslušníka BIS vylučuje, až na připuštěné výjimky, použití , a že tudíž nelze tento vztah posuzovat jako vztah pracovně-právní.

Odvolací soud dále zaujal stanovisko k argumentaci stěžovatele, který se dovolává nálezu Ústavního soudu ze dne 30.7. 1996,

sp. zn.

. Tento nález vyslovil, že pokud se týká přípustnosti soudního přezkumu zákonnosti rozhodnutí orgánů veřejné správy v případech, kdy není zákonem výslovně vyloučen, není možné se dovolávat ustanoveními pravomoci soudu. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že požadavek žalobce - stěžovatele o zaplacení odchodného je ve smyslu ustanovení tzv. jinou věcí, kterou nelze v řízení podle části třetí projednat z důvodu nedostatku pravomoci.

Stěžovatel oběma soudům vytýká, že právně neposoudily správně věc, což ve svých důsledcích mělo za následek porušení jeho ústavních práv, jmenovitě d.

Protože ústavní stížnost byla podána včas a současně bylo stěžovatelem namítáno porušení jeho základního ústavního práva, byl nucen Ústavní soud se touto stížností zabývat. Ústavní soud však nemůže být další odvolací instancí soudů obecných, ačkoli z podané stížnosti je zřejmé, že i v ní uplatněné námitky byly obsaženy v odvolání proti usnesení soudu I. stupně a odvolací soud se s nimi vypořádal.

Ústavní soud s těmito závěry souhlasí.

Služební poměr příslušníků BIS není pracovněprávním vztahem. Je řízen ( ), který ve vztahu k je lex specialis. Odvolání se stěžovatele na znění ( ) tento závěr Ústavního soudu pouze podtrhuje, neboť citované paragrafy výslovně a taxativním způsobem vyjmenovávají příslušné paragrafy , které lze použít na služební poměr příslušníků BIS. Jedná se vesměs o obecné otázky, platné ve všech právních vztazích. Otázka řešení odstupného v těchto ustanoveních obsažena není.

Pokud se však týká soudního přezkumu rozhodnutí ředitele, zákon o BIS ve svém § 150 připouští tento přezkum pouze ve třech případech, rovněž taxativně vyjmenovaných v cit. paragrafu. V něm otázka nároku na odchodné rovněž řešena není.

Konečně nutno upozornit na znění § 151 cit. zákona, která upravuje řízení po skončení služebního poměru a výslovně stanoví, že v řízení ve věcech služebního poměru se postupuje podle tohoto zákona i v případě, kdy služební poměr příslušníka skončil.

Nelze se proto odvolávat na nález Ústavního soudu ze dne 30.7. 1996,

sp. zn.

, neboť řeší problematiku jiného služebního poměru, t. j. příslušníků Policie ČR podle Tento nález, vycházející z jiného zákona, se opírá o zjištění, že tento zákon nikde výslovně použití nevylučuje.

V současně projednávané věci nutno respektovat ustanovení , neboť nárok na odchodné příslušníka BIS představuje ve vztahu k ustanovení odstavce 1 téhož paragrafu tzv. jinou věc, jejíž projednání soudu nejenomže nepřikazuje, ale vzhledem k výše uvedeným paragrafům ji ze soudního přezkumu přímo vylučuje.

V projednávané věci se jedná o procesní otázku ve vztahu na zvláštní služební poměr, jehož odlišnost je dána zaměřením na úkoly ve věcech bezpečnosti státu a ochranu ústavnosti republiky, kdy se m. j. jedná o získávání, soustřeďování a vyhodnocování informací tajného charakteru. Nelze proto vyjmutí tohoto služebního poměru z pracovněprávního vztahu a jeho nepodřízení se v určitých věcech soudnímu přezkumu hodnotit jako protiústavní.

Proto Ústavní soud návrh podle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr. Antonín Procházka

předseda senátu ÚS

V Brně dne 16. ledna 2001