Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 565/2000

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti J. K. zastoupené JUDr. V. C., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.7. 2000, č. j. -88, takto :

Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze jako soud odvolací shora označeným rozsudkem potvrdil ve výroku o věci samé a o nákladech řízení rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. dubna 1998, č. j. -46, ve znění že "se zamítá žaloba s návrhy na určení, že darovací smlouva uzavřená mezi J. M., a žalobkyní ze dne 27.4. 1988 a kupní smlouva uzavřená mezi J. M. a žalovanými ze dne 14. 3. 1991, jsou neplatné a dále, že žalobkyně je vlastníkem nemovitostí, a to ideální 1/3 domu čp. 1324, ideální 1/3 st. parcely č. 1730 a ideální 1/3 zahrady, p. č. 1731, vše zapsané na listu vlastnictví č. 423 u Katastrálního úřadu Praha-město pro katastrální území B.". Současně rozhodl o povinnosti žalované zaplatit náklady odvolacího řízení žalovaným.

Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že žalobkyně v souvislosti se svým legálním vystěhováním do ciziny a podepsáním tzv. renunciačního prohlášení, převedla sporné nemovitosti (jejich třetinu) darovací smlouvou uzavřenou dne 27.4. 1988 na svoji matku J. M., která je dříve než zemřela převedla kupní smlouvou, uzavřenou dne 14.3. 1991, na svého syna a snachu - žalované manžele M.

Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že jak darovací, tak kupní smlouva, týkající se sporných nemovitostí, byly uzavřeny platně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání a jeho přípustnost opřela o uplatňující důvody uvedené v a d)

Ve stížností napadeném usnesení Nejvyšší soud ČR nejprve zhodnotil podané dovolání z hlediska jeho přípustnosti. Dovodil, že stěžovatelka se mohla dovolat pouze podle ustanovení (před novelou), pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam a pokud by odvolací soud k žádosti stěžovatelky dovolání nepřipustil. Proto také dovolatelka-stěžovatelka opřela své dovolání o znění - před novelou.

Dovolací soud však po provedeném rozboru nedospěl k závěru, že by řešení otázky, která byla rozhodující pro posouzení věci soudy obou stupňů, představovalo otázku po právní stránce zásadního významu a podané dovolání odmítl jako nepřípustné, aniž se mohl zabývat uplatněnými dovolacími důvody.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti vytýká dovolacímu soudu, že se celou záležitostí nezabýval po věcné stránce, přestože se jedná o rozhodnutí, které se dotýká kontinuity vlastnických práv všech právních subjektů v České republice.

Dále namítá, že rozhodující soudy nevyhodnotily správně platnost darovací smlouvy. Darování matce bylo z její strany učiněno proto, aby se vyhnula převodu nemovitého majetku na býv. československý stát v souvislosti s tzv. renunciačním prohlášením. Z Československé republiky se stěžovatelka vystěhovala legálně. Na podporu svého názoru již v postavení dovolateky upozorňovala, že jde po právní stránce o otázku zásadní, neboť ta není v judikatuře dosud řešena. Nesouhlasí rovněž s názorem odvolacího soudu, který opírá své rozhodnutí o nález Ústavního soudu

sp. zn.

. Podle její argumentace nelze pro řešený případ použít tohoto nálezu, neboť při darovací smlouvě pouze jeden z účastníků právního úkonu věděl, že nejde o právní úkon z hlediska projevu vůle vážný. Případ stěžovatelky však vychází z tvrzení, že oba účastníci darovacího aktu věděli o tom, že projev vůle nebyl vážný.

Stěžovatelka se dále dovolává zákonného znění o neplatnosti právních úkonů z právní úpravy před i po roce 1990, která za neplatný právní úkon považuje takový úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo zákon obchází nebo se příčí dobrým mravům.

Protože ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou řádně a včas a obsahuje poukaz stěžovatelky na porušení jejího základního práva podle ustanovení d, byl nucen se jí Ústavní soud zabývat.

Po prostudování přiložených dokladů dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka napadá hodnocení aktu darovací smlouvy tak, jak ji provedly ve věci rozhodující soudy. Napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR se však meritem věci nezabývalo, hodnotilo podaný dovolací návrh pouze z hlediska jeho přípustnosti. V závěru dovodilo, že dovolání nesplňuje podmínky ustanovení a dovolání odmítlo. Je plně v kompetenci dovolacího soudu, aby posoudil, zda rozhodnutí odvolacího orgánu má po právní stránce zásadní význam. Jak vyplývá z napadeného usnesení dovolacího soudu, stěžovatelka ani v podaném dovolání nevymezila právní otázku, která by z rozhodnutí odvolacího soudu učinila rozhodnutí po stránce zásadního významu. I zde se námitky stěžovatelky soustředily převážně na skutková zjištění, jimiž se dovolací soud nemohl zabývat.

Rozsudek odvolacího Městského soudu v Praze byl vydán dne 4.12. 1998 pod č. j. -70. Stěžovatelka měla možnost na ochranu svého práva podat ústavní stížnost proti tomuto rozsudku, což neučinila. Ústavní soud by se byl touto věcí zabýval jak po stránce procesní, tak i meritorní.

Její dovolání k Nejvyššímu soudu ČR však obsahovalo žádost o právní posouzení věci z hlediska zásadního významu. Je nutno přisvědčit obecným soudům, že otázka platnosti nebo neplatnosti právních úkonů podle ustanovení § 34 a násl. o. z. je v judikatuře i v literatuře zpracována, a to i s přihlédnutím k totalitním deformacím. Pokud stěžovatelka poukazuje na nevhodný odkaz odvolacího soudu na nález Ústavního soudu

sp. zn.

, nelze ji rovněž přisvědčit, neboť tento nález vychází z právního názoru, že již v pojmu darovací smlouvy (na rozdíl od jiných smluv) je obsažena dobrovolnost převodu na stránce dárce a úmysl na straně obdarovaného tento bezplatný dar přijmout a tato dobrovolnost (u bezplatných převodů) nečiní darovací akt neplatným, byť by se i jednalo u dárkyně o omyl.

Ústavní soud tedy neshledal jakékoli porušení ústavnosti v projednávaném případu. Za takto konstatovaných skutečností byl Ústavní soud nucen mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítnout podle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr. Antonín Procházka

předseda senátu ÚS

V Brně dne 17. ledna 2001