Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 704/2000

Ústavní soud rozhodl dne 2. ledna 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti V. Š., zastoupeného JUDr. PhDr. S. B., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 9. 2000, čj. -170,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému usnesení Nejvyššího soudu ČR stěžovatel uvádí, že tímto usnesením byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v , , d. jakož i v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel v této ústavní stížnosti argumentuje zejména tím, že dovolací soud se ve svém rozhodnutí nevypořádal se všemi určujícími momenty týkajícími se otázky zásadního právního významu. Nejde jistě o jediný případ, v němž vystupuje peněžní ústav, který změnil právní formu, název a další podstatné náležitosti, jejichž znalost je ve vztahu dlužník - věřitel, resp. ručitel, nezbytná. Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto zrušení napadeného usnesení, eventuálně i jemu předcházejících rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, a Okresního soudu v České Lípě.

Z obsahu spisu Okresního soudu v České Lípě Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 17. 11. 1998, čj. -126, bylo stěžovateli, a to společně s dalšími dvěma odpůrci, uloženo zaplatit navrhovatelce České spořitelně, a. s., okresní pobočka v České Lípě, částku 27 780,90 Kč s přísl. a na nákladech řízení 1 258,-- Kč. Tento výrok rozsudku Okresního soudu v České Lípě byl opravným a doplňujícím usnesením ze dne 10. 12. 1998, čj. -129, opraven tak, že odpůrci jsou povinni zaplatit navrhovatelce částku 27 788,90 Kč s tím, že splněním povinnosti jednoho z odpůrců zaniká v rozsahu plnění povinnost ostatních odpůrců. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, již konstatovaným rozsudkem tak, že rozsudek okresního soudu potvrdil a současně zamítl návrh na vyslovení přípustnosti dovolání. Proti již konstatovaným rozhodnutím obecných soudů podal stěžovatel ústavní stížnost projednávanou pod

sp. zn.

, v níž Ústavní soud usnesením ze dne 9. 11. 2000 rozhodl tak, že ji zamítl, dospěv k závěru, že tato stížnost je zjevně neopodstatněná. V důvodech svého usnesení se Ústavní soud poměrně obsáhle vypořádal se všemi námitkami stěžovatele a k jeho věcným důvodům nemá Ústavní soud v projednávané věci co dodat. Ze spisu je dále patrno, že Nejvyšší soud ČR napadeným rozhodnutím dovolání stěžovatele usnesením ze dne 13. 9. 2000, čj. -170, odmítl. V důvodech svého rozhodnutí Nejvyšší soud ČR podrobně rozvedl, proč podle jeho názoru není dána přípustnost dovolání podle ustanovení , c) a f) a dodal, že podle jeho názoru odvolací soud v konkrétním případě řešil otázky, které nečiní jeho rozhodnutí právně významným ve smyslu ustanovení V tomto směru Nejvyšší soud ČR uvedl, že žalobkyně uplatnila proti žalovaným nárok ze smlouvy o půjčce uzavřené dne 28. 6. 1988 podle ustanovení , v tehdejším znění, tj. ve znění platném do 31. 12. 1999. Podle uvedeného znění se také posuzuje vznik zmíněného právního vztahu, jakož i nároky z něj vzniklé podle ustanovení věty za středníkem současného . Odvolací soud, jak konstatoval Nejvyšší soud ČR, postupoval v souladu s tímto ustanovením.

Konstatované závěry Nejvyššího soudu ČR jsou logické a přesvědčivé a jejich zpochybněním, zejména pokud jde o otázku zásadního významu řešené právní otázky, by se Ústavní soud posunul do pozice další soudní instance v systému obecných soudů. Již z tohoto důvodu se proto ústavní stížnost jeví jako zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud rozhodl proto z uvedených důvodů tak, že ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění , odmítl.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 2. ledna 2001

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu