Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 557/2000

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti JUDr. F. P., zastoupeného JUDr. H. K., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2000, č. j. -68, t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 15. 9. 2000 domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2000, č. j. -68, s tím, že podle jeho přesvědčení odvolací soud nepostupoval v souladu s a 95 odst. 1y ČR a nakonec i s d (dále jen ""). Protože soud nevyhověl návrhu stěžovatele na zaplacení částky 4.972,- Kč z titulu vyúčtování odměny za právní služby, je stěžovatel toho názoru, že se mu nedostalo náležité odměny za právní pomoc. To je pak podle stěžovatele v rozporu s y a Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si vyžádal vyjádření účastníka řízení, vyjádření vedlejších účastníků řízení a spis Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. .

Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 5. 12. 2000 jako účastník řízení uvedl, že trvá na svých právních závěrech a v podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.

Obvodní soud pro Prahu 3 ve svém vyjádření ze dne 8. 11. 2000 jako vedlejší účastník řízení odkázal na svůj rozsudek ze dne 20. 9. 1999, č. j. -51, a zcela se ztotožnil s napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze.

Vedlejší účastník řízení - J. H., doručil Ústavnímu soudu dne 20. 10. 2000 neformální vyjádření, přičemž nesplnil podmínku danou mu ustanovením , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tj. nebyl obligatorně právně zastoupen advokátem.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadeného rozsudku zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.

Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelem, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu písm. d)y ČR. Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry Městského soudu v Praze a vykonanými skutkovými zjištěními. Za těchto okolností je proto rozhodnutí o zaplacení částky 4.972,- Kč věcí posouzení obecného soudu, na jehož argumenty uváděné v odůvodnění napadeného rozhodnutí Ústavní soud odkazuje.

Skutečnost, že obecný soud opřel své rozhodnutí o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá samo o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov. např. nález,

sp. zn.

, publikovaný pod č. 39, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, C. H. Beck).

Ústavní soud již dříve judikoval, že výše advokátní odměny za poskytování různých forem (druhů) právní pomoci je ex lege upravena - s možnými korekcemi, s přihlédnutím k povaze věci, příp. její složitosti - podle jednotlivých typů tak, jak je v dlouhodobé praxi lze postřehnout a není věcí ústavního soudnictví, aby do typově odvozené struktury advokátních odměn a z ní se odvíjející praxe obecných soudů jakkoli zasahoval. Odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelem je v podstatě polemikou se stanoviskem Městského soudu v Praze, aniž by tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv bylo zdůvodněno způsobem, který by případně danou věc mohl posunout do ústavně právní roviny.

Pokud stěžovatel namítá porušení y, Ústavní soud konstatuje, že tento článeky stanoví právo na soudní a jinou právní ochranu. Každý má právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Tato uvedená práva stěžovatele postupem soudu porušena nebyla. Stěžovateli bylo umožněno, aby se obrátil se svou věcí na nezávislý soud, který o ní jednal a vydal příslušné rozhodnutí. Uvedený článeky zaručuje právo na projednání věci soudem za dodržení pravidel stanovených zákonem, avšak nezaručuje úspěch v soudním sporu.

Ústavní soud po posouzení všech uvedených skutečností tedy neshledal nic, co by prokazovalo, že postupem odvolacího soudu byly překročeny meze ústavnosti.

Za tohoto stavu věci senátu Ústavního soudu nezbylo, než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout pro jeho zjevnou neopodstatněnost.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 3. 1. 2001

JUDr. Antonín Procházka

předseda II. senátu Ústavního soudu