Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 617/2000

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vojena Güttlera ve věci stěžovatele Mgr. V. K., zastoupeného JUDr. J. S., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 7. 2000, sp. zn. , a části usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. ,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel podal včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním, které Ústavní soud obdržel dne 17. 10. 2000.

Svým návrhem se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil shora uvedené usnesení Městského soudu v Praze v bodě III., kterým byla prodloužena lhůta trvání vazby u stěžovatele o tři měsíce od vrácení spisu státnímu zástupci a dále usnesení Vrchního soudu v Praze, rovněž shora uvedené, jímž byla zamítnuta stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze.

Stěžovatel má za to, že shora uvedenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na osobní svobodu ve smyslu ustanovení , 2 a 5d, podle nichž lze vzít do vazby z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu, a dále d, který zaručuje právo na spravedlivý proces a , a y ČR.

Stěžovatel je toho názoru, že soudy nedbaly ani principu symetrie v zákonném omezení základních práv a svobod, jak má na mysli a požadavku šetření základních práv a svobod vyjádřeného v d.

Poukazuje v těchto souvislostech na řadu nálezů Ústavního soudu, které judikovaly, že - při střetu zájmu státu na objasnění trestného činu před zájmem na svobodě osoby, má přednost právo na osobní svobodu jednotlivce - při rozhodování o prodloužení vazby, kromě existence zákonného vazebního důvodu, nutno prokazovat i vážné důvody, v jejichž důsledku v uplynulé lhůtě nebylo možno řízení ukončit, takže rozhodování o prodloužení vazby je postupem, na který je nutno vztáhnout vyšší požadavky než na rozhodování o vazbě, že - jsou-li odůvodnění usnesení obecných soudů o vazbě natolik vágní, že nesplňují ani podmínky kladené na obsah usnesení v tr. řádu, jsou v rozporu s d.

Je toho názoru, že v jeho případě nejsou dány určité konkrétní skutečnosti, které by obavu z jeho útěku odůvodnily, když za uplynulých pět let se stále zdržoval na území republiky i přesto, že byl opakovaně zván k podávání vysvětlení na Policii ČR.

Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, popř. jiného zásahu orgánu veřejné moci, ale jeho úkolem je zjistit, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Jak již Ústavní soud opakovaně judikoval, důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly.

Ústavní soud si v dané věci vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení.

Městský soud v Praze odkázal ve svém vyjádření k ústavní stížnosti na odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. , v němž uvedl, proč ponechává stěžovatele ve vazbě a dodal, že nesouhlasí s obsahem ústavní stížnosti.

Vrchní soud v Praze považuje ústavní stížnost za neopodstatněnou a navrhuje její odmítnutí. K argumentaci stěžovatele ohledně skutečnosti, že před uvalením vazby nikdy nezavdal příčinu k aplikaci vazebního opatření uvádí, že stěžovatel byl orgány policie, v době, kdy na něho ještě nebyla uvalena vazba, vícekrát kontaktován, ale nebyl stíhán pro trestnou činnost, tedy byl "toliko u soudu neprocesně použitelnou formou vytěžován pro účely šetření kriminální služby." Neměl proto důvod reagovat ve smyslu důvodů útěkové či koluzní vazby. Dodává, že ze spisu je patrno, že stěžovatel, kterému je dáváno za vinu zosnování, či organizátorství k trestnému činu vraždy, aktivně spolupůsobil k zajištění toho, aby obviněný V. mohl pobývat mimo území státu po vraždě L. H.

Protože spoluobviněný V. uváděl přechodná bydliště v Rakousku, Slovinsku, Německu, Španělsku a také konkrétní místa, kde se měl v této době mimo území republiky i se stěžovatelem setkávat a za jakým účelem, lze z těchto skutečností dovozovat obavu, že by stěžovatel mohl svoji osobní situaci řešit obdobným způsobem.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatele, aby zjistil, zda nebylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, seznámil se rovněž s napadenými usneseními a dospěl k závěru, že k porušení práv zakotvených v , 2 a 5 a d nedošlo.

Z usnesení Městského soudu v Praze vyplývá, že soud při předběžném projednání obžaloby prodloužil u stěžovatele a dalších obviněných trvání vazby o tři měsíce od vrácení spisu státnímu zástupci, neboť postupoval v souladu s nálezem Ústavního soudu č. 84/1999 Sb., podle něhož je nutné při vrácení věci zpět státnímu zástupci k došetření se speciálně zabývat možným dotčením obviněných na jejich základních právech a je nutné vymezit další trvání vazby, s ohledem na rozsah doplňování přípravného řízení. Prodloužení vazby soud zdůvodnil tím, že se jedná o osoby stíhané pro velmi závažnou trestnou činnost, s dobrou finanční situací, která jim může umožnit vyhýbání se trestnímu stíhání tím, že by uprchly z území republiky. V případě propuštění na svobodu by mohly ovlivňovat spoluobviněné a svědky, když nelze vyloučit, že vyvstane potřeba vyslechnutí svědků, kteří dosud slyšeni nebyli.

Vrchní soud v Praze se ve svém usnesení ztotožnil s argumentací Městského soudu v Praze ohledně zdůvodnění prodloužení vazby a shledal ji jasnou, přesvědčivou a logicky vyplývající z pečlivého přezkoumání všech ve věci zjištěných skutečností.

Ústavní soud konstatoval, že vrchní soud při svém rozhodování o stížnosti stěžovatele proti prodloužení lhůty trvání vazby postupoval správně, když shledal zákonným postup městského soudu, který ve smyslu ustanovení § 71 odst. 2 tr. řádu rozhodoval o dalším trvání vazby stěžovatele a dospěl k závěru, že propuštěním stěžovatele na svobodu by mohlo být ztíženo dosažení účelu trestního řízení.

Na základě shora uvedeného Ústavní soud shledal, že prodloužení lhůty trvání vazby u stěžovatele bylo provedeno na základě rozhodnutí soudu a podle ustanovení trestního řádu. Nezjistil, že by při rozhodování obecných soudů došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatele a nezjistil ani již zmíněný extrémní rozpor mezi provedenými skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry, ani že by napadená usnesení odporovala judikatuře Ústavního soudu. Musel proto považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou.

Ze shora uvedených důvodů senát Ústavního soudu návrh ústavní stížnosti podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. ledna 2001

JUDr. Vladimír Paul

předseda I. senátu Ústavního soudu