Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 598/99

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátu ve věci ústavní

stížnosti J. S., zastoupeného JUDr. M. S, advokátem, proti

usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 1999, sp. zn. 29 Ca

26/99, takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 1999, sp. zn.29 Ca 26/99, se zrušuje.

Odůvodnění

I.

Stěžovatel se svým návrhem, s odvoláním na porušení

základních práv chráněných čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 a čl. 36

odst. 1 a 2d, domáhá zrušení

v záhlaví uvedeného usnesení krajského soudu, kterým bylo

zastaveno řízení o žalobě, jíž se domáhal přezkoumání rozhodnutí

Finančního ředitelství v Brně ze dne 2. 12. 1998, č. j.

5962/98/FŘ/150.

Z obsahu připojeného spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn.

, a tvrzení uvedených v ústavní stížnosti Ústavní soud

zjistil, že Finanční úřad Brno - venkov vydal dne 22. 7. 1998

výzvu k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem v náhradní lhůtě

podle , o správě daní

a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č.

"), kterou vyzval stěžovatele (jako ručitele)

k úhradě daňového nedoplatku daňového dlužníka - společnosti F.

a H., spol. s r.o., v celkové výši 5 435 506 Kč., a to do výše

nesplaceného vkladu stěžovatele zapsaného v obchodním rejstříku,

tj. 20 000 Kč. Odvolání, ve kterém stěžovatel namítal, že není

ručitelem, bylo výše uvedeným rozhodnutím finančního ředitelství

zamítnuto.

Rozhodnutí finančního ředitelství napadl stěžovatel žalobou

na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu, ve které namítal, že

není ručitelem, a dále, že správce daně se měl nejdříve domáhat

splnění závazku po daňovém dlužníkovi, a teprve poté jej vyzvat

k zaplacení daňového nedoplatku.

Krajský soud napadeným usnesením řízení zastavil.

V odůvodnění uvedl, že řízení o žalobě nemohlo proběhnout, neboť

žalobou je napadeno rozhodnutí, které se opírá o ustanovení § 57

odst. 5 , upravující sekundární povinnost

k úhradě daňové povinnosti jiné osoby než daňového subjektu. Jedná

se o ustanovení procesní, nikoli hmotněprávní, protože samo o sobě

nezakládá právní vztah správce daně a ručitele. Formuluje pouze

vztah ručení v daňovém řízení, jako subjektivní povinnost ručitele

k zaplacení daňového nedoplatku daňového dlužníka. Vydáním výzvy

k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě vzniká ručiteli

povinnost uhradit daňový dluh daňového subjektu v případě, že

daňový dlužník, který je primárním nositelem daňové povinnosti,

svůj závazek vůči správci daně včas nesplní. Podle § 248 odst. 2

(dále jen ""), jsou z přezkumné

činnosti soudů vyloučena mimo jiné rozhodnutí správních orgánů

předběžné, procesní nebo pořádkové povahy. Procesní rozhodnutí

jsou taková, která se nedotýkají přímo práv účastníka

vyplývajících z práva hmotného, ale zasahují do práv daných pro

vlastní vedení řízení. Dle názoru Krajského soudu je v tomto

smyslu procesním rozhodnutím i rozhodnutí napadené žalobou

a tohoto důvodu je proto z přezkumné činnosti soudů vyloučeno.

S uvedenými závěry soudu stěžovatel nesouhlasí. V ústavní

stížnosti namítá, že výzva správce daně podle § 57 odst. 5 zákona

č. se dotýká přímo jeho práv a povinností, je

rozhodnutím v daňovém řízení, a proto je proti ní přípustný

opravný prostředek, ačkoliv obecně proti výzvám v daňovém řízení

opravný prostředek přípustný není. V § 57 odst. 5 zákona č.

je výslovně stanoveno, co pouze lze v tomto odvolání

namítat - mimo jiné je to skutečnost, že stěžovatel není

ručitelem. Právě tuto námitku, že není ručitelem, stěžovatel

uplatnil ve všech opravných prostředcích, včetně správní žaloby.

Skutečnost, zda stěžovatel je nebo není ručitelem, má základ

v hmotném právu a soud se proto měl žalobou zabývat meritorně.

Stěžovatel dále nesouhlasí s názorem krajského soudu, dle kterého

se právní stav, který tu byl před vydáním výzvy správce daně,

nemění a že hmotněprávní pozice stěžovatele jako účastníka řízení

nebyla dotčena, neboť před vydáním výzvy nebyl ručitelem

v intencích § 106 obch. zák. Do této pozice je však nezákonně

nucen až uplatněním výzvy dle

Stěžovatel dále poukázal na to, že krajský soud na daný případ

nesprávně aplikoval nález Ústavního soudu,

sp. zn.

,

který se ale týká usnesení soudu o zastavení řízení o žalobě proti

exekučnímu příkazu finančního úřadu podle

Sb.

Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření

účastníka řízení, vedlejšího účastníka řízení a zaslání spisového

materiálu. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní

stížnosti ze dne 6. 1. 2000, podepsaném předsedou senátu JUDr. R.

M. uvedl, že se při svém rozhodování neodchýlil od zákonem

stanoveného postupu a odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku,

přičemž zdůraznil, že pokud se někdo domáhá ochrany svého

subjektivního práva, musí respektovat zákonem stanovený způsob

jeho ochrany, tj. v tomto případě zákonnou úpravu části páté

hlavy druhé , v jejíchž intencích soud rozhodoval.

Finanční ředitelství v Brně, jako vedlejší účastník, ve vyjádření

k ústavní stížnosti ze dne 10. 1. 2000 uvedlo obdobné argumenty,

jako v řízení před krajským soudem a dodalo, že správce daně

v projednávané věci požadoval nejprve splnění daňové povinnosti po

daňovém dlužníku. Z ustanovení přitom

nevyplývá, že by výzva k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem

musela informaci o této skutečnosti obsahovat.

II.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnosti z hlediska

kompetencí daných mu u ČR, tj. z pozice soudního orgánu

ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému

všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům

a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci

zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují

v souladu s ústavními principy. S ohledem na zjištěné skutečnosti,

aniž by předjímal výsledek řízení ohledně věcné stránky případu,

dospěl k závěru, že k porušení principů, obsažených vě

základních práv a svobod došlo, neboť postupem krajského soudu

bylo stěžovateli odepřeno právo na soudní ochranu.

Ústavní soud předesílá, že právní problematikou řešící tutéž

právní otázku, tj. otázku charakteru rozhodnutí dle ust. § 57

odst. 5 , se již Ústavní soud zabýval při

rozhodování o ústavních stížnostech, vedených pod sp. zn. IV. ÚS

592/99,

IV. ÚS 593/99

,

III. ÚS 593/99

,

III. ÚS 594/99

, a I. ÚS

593/99. Od závěrů tam uvedených se Ústavní soud nemá důvod

odchylovat ani v tomto případě, zcela totožném z hlediska závěrů

učiněných senátem Krajského soudu v Brně i z hlediska

argumentace ústavní stížnosti.

Podle ust. a dalších přezkoumávají soudy ve

správním soudnictví zákonnost rozhodnutí orgánů veřejné správy.

Podle ust. se může ručitel

odvolat proti výzvě k plnění platební povinnosti. V odvolání může

namítat pouze skutečnost, že není ručitelem nebo že ručení bylo

uplatněno ve větším než zákonem stanoveném rozsahu nebo že již

bylo zaplaceno. Navrhovatel ve svém odvolání k finančnímu

ředitelství zákonný důvod pro odvolání uplatnil, neboť výslovně

namítal, že není ručitelem. Jak Ústavní soud konstatoval již

v rozhodnutí, sp. zn.

, (Sbírka nálezů a usnesení

Ústavního soudu, svazek 13, nález č. 30), v případě rozhodnutí

instančně vyššího správce daně jde vždy o posouzení právních

a skutkových okolností případu, které se týkají postavení ručitele

z hlediska namítaného ručení (případně tvrzení, že ručitelem

není). Rozhodnutí o povolení přezkumu musí pečlivě zvážit dodržení

zákonnosti rozhodnutí a zejména i skutkový stav v podobě existence

skutečností, které alespoň naznačují, že ten, kdo je označen za

ručitele, jím být nemusí. Pokud by instančně vyšší správce daně

nepřihlédl k porušení právního předpisu, tedy podstatné vadě

řízení, nebo k tomu, že skutkové okolnosti alespoň nasvědčují

tomu, že ten, kdo je označen za ručitele, jím nemusí být, zůstal

by při extenzívním výkladu pojmu "procesní rozhodnutí" stěžovatel

v tomto řízení bez soudní ochrany, která je muu základních

práv a svobod v čl. 36 odst. 1 a odst. 2 zaručována. V daném

případě spočívalo porušení základních práv a svobod v neposkytnutí

soudní ochrany stěžovateli, neboť krajský soud se přidržel výkladu

pojmu "procesní rozhodnutí" v rozsahu, který vedl k namítanému

zásahu do základních práv a svobod stěžovatele. Z uvedených důvodů

bylo proto napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně pro jeho

rozpor s a 2d

zrušeno [, odst. 3 písm. a) ,

o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Jen na okraj je třeba poznamenat, že dle tvrzení finančního

ředitelství (odkazujícího na spisový materiál), výzva správce daně

podle byla vůči stěžovateli

uplatněna až poté, co byl dlužník marně vyzván k úhradě dluhu.

Skutečnost, že stěžovatel nebyl o tomto úkonu správcem daně

vyrozuměn, nezakládá porušení ústavního práva, neboť povinnost

takto daňového ručitele informovat ze zákona nevyplývá. I když

požadovaná informace by mohla v konkrétních případech vést

k odstranění nejasností ve vztahu daňového dlužníka, ručitele

a správce daně, z ust. pouze

plyne, že správce daně je povinen nejprve vyzvat k zaplacení

daňového dlužníka, který nesplnil svoji daňovou povinnost, což se

v daném případě stalo. K námitce stěžovatele, že krajský soud

nesprávně aplikoval závěry uvedené v nálezu, sp. zn. IV. ÚS

466/97 (správně ), Ústavní soud uvádí, že uvedeným

nálezem je řešena odlišná právní situace (exekuční vymáhání

závazku daňového ručitele), a navíc v odůvodnění rozhodnutí

krajského soudu není uvedený nález citován a ani z argumentace

odůvodnění nevyplývá, že byl ve věci aplikován.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 4. ledna 2001