Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 423/2000

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského v právní věci navrhovatelů 1) J. S. a 2) H. S., zastoupených advokátem doc. Dr. J. U., CSc., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2000, čj. -97, , t a k t o:

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í:

Navrhovatelé se včas podanou ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť se domnívají, že jím došlo k porušení jejich práva na soudní ochranu, zejména práva, aby jejich věc byla "spravedlivě (...) projednána nezávislým a nestranným soudem" ve smyslu Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva") a hlavy pátéd (dále jen ""). Napadeným rozhodnutím odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. 11. 1999, čj. -67, kterým bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu specifikovaného ve výroku. Odvolací soud dále změnil výrok soudu prvního stupně, dle kterého byli navrhovatelé povinni byt vyklidit po zajištění přístřeší do 30. 12. 2000 tak, že navrhovatelé jsou povinni vyklidit byt do 15 dnů po zajištění přístřeší.

S ohledem na skutečnost, že výrok odvolacího soudu je výrokem zčásti měnícím, se Ústavní soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti ústavní stížnosti z pohledu možnosti podání dovolání proti napadenému rozhodnutí. Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tím, že stanovil odlišnou (kratší) pariční lhůtu k vyklizení bytu a v ostatním tento rozsudek potvrdil. Jedině tento měnící výrok, který není rozhodnutím ve věci samé, ale toliko vedlejším (akcesorickým) výrokem ( ) povahy usnesení, je rozhodnutím odvolacího soudu, proti němuž je podle ustanovení dovolání přípustné. Navrhovatelé ústavní stížností naproti tomu napadají rozhodnutí v části, kterou odvolací soud potvrzuje předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně (výrok o přivolení k výpovědi nájmu bytu a výrok o bytové náhradě) a proti které dovolání přípustné není. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je přípustná.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. , z něhož zjistil následující:

Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. 11. 1999, čj. -67, vyplývá, že nájemní vztah mezi navrhovateli jako nájemci a žalobkyní D. U. jako pronajímatelkou (dále jen "žalobkyně") vznikl konkludentně ve smyslu ustanovení , (dále jen o.z.), ve znění před účinností novely Ke zjištění, zda je dán výpovědní důvod podle ustanovení o.z. soud provedl obsáhlé dokazování (zejména výslechem svědků, řadou listinných důkazů či znaleckým posudkem a výslechem znalce, které jsou součástí spisu sp. zn. , vedeného u téhož soudu ve věci návrhu žalobkyně proti navrhovatelům na zaplacení částky 25.566,- Kč s příslušenstvím jako dlužného nájemného) a dospěl k závěru, že se navrhovatelé dopustili vůči žalobkyni jako pronajímatelce tzv. civilního deliktu, neboť hrubě porušili své povinnosti vyplývající z nájmu bytu a v souladu s ustanovením o.z. k výpovědi nájmu přivolil. Uvedl ovšem, že pokud se uplatnění tohoto důvodu žalobkyně domáhala i pro neplacení nájemného a služeb s nájmem spojených, v tomto rozsahu tento výpovědní důvod naplněn není. S odkazem na ustanovení , věta prvá, o.z. rozhodl soud o bytové náhradě tak, jak bylo výše uvedeno, přičemž lhůtu vyklizení bytu stanovil s ohledem na to, že jedno z dětí navrhovatelů je dosud nezletilé.

K odvolání navrhovatelů odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil s tím, že navrhovatelé jsou povinni byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni po uplynutí výpovědní lhůty do 15 dnů od zajištění přístřeší. Vypořádal se s argumenty, vznesenými navrhovateli v odvolání, které byly v podstatě shodné s důvody uplatněnými v ústavní stížnosti. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně po stránce skutkové i právní, přičemž dokazování ještě doplnil o listinné důkazy (usnesení Policie ČR, MO Karlín ze dne 6. 5. 1999, čj. OR8-255/MO2-Tč-99, stanovisko odboru výstavby Obvodního úřadu v Praze 8 ze dne 16. 4. 1999, čj. 05359/99-3059, sdělení Obvodního úřadu pro Prahu 8 ze dne 3. 6. 1999, dopis starosty MČ Praha 8 ze dne 4. 4. 2000 a zápis o místním šetření, které proběhlo za přítomnosti zástupce Obvodního úřadu Praha 8). K námitkám navrhovatelů vztahujícím se k důkaznímu řízení před soudem prvního stupně odvolací soud uvedl, že si soud prvního stupně opatřil dostatek důkazů, ze kterých náležitě zjistil skutkový stav a věc posoudil správně i po právní stránce. Výpovědní důvod podle ustanovení § 711 odst. 1 písm. d) o.z. tak byl naplněn i dle názoru soudu odvolacího. K otázce náhradního ubytování uvedl, že ustanovení § 712 odst. 5 o.z. vyžaduje současné splnění dvou podmínek - jde o rodinu s nezletilými dětmi a existují důvody zvláštního zřetele hodné. Jelikož druhá z podmínek v projednávaném případě není naplněna, není ani důvod pro rozhodnutí o náhradním ubytování příp. náhradním bytě. Lhůtu pro vyklizení bytu stanovil odvolací soud odlišně od rozhodnutí soudu prvního stupně na 15 dní, neboť stanovení jiné lhůty neshledal v projednávaném případě důvodné.

Toto rozhodnutí napadli navrhovatelé projednávanou ústavní stížností. Pokud jde o přivolení soudu k výpovědi nájmu bytu, navrhovatelé namítají, že důvod výpovědi - stavební úpravy v bytě a změna dispozičního uspořádání bytu, jež by odporovala kolaudačnímu rozhodnutí - nebyl v řízení dostatečně prokázán, neboť soud pouze převzal tvrzení žalobkyně o závažných úpravách, aniž by se přesvědčil o objektivním stavu "znaleckým či místním šetřením" a aniž by se navrhovatelé mohli k tvrzení žalobkyně vyjádřit. Soud dále podle názoru navrhovatelů pochybil i v rozhodnutí o formě přidělené bytové náhrady, neboť v projednávaném případě existují důvody zvláštního zřetele hodné, jež odůvodňují postup podle ustanovení § 712 odst. 5, věta druhá, o.z., a tedy přidělení náhradního ubytování, případně náhradního bytu, a nikoli přístřeší. Při konstatování neexistence těchto důvodů soud vycházel z toho, že se navrhovatelé měli opakovaně dopouštět neodůvodněných útoků a "šikanózního" jednání proti žalobkyni. Na podporu svého závěru mj. cituje usnesení Policie ČR, MO Karlín, ze dne 6. 5. 1999. K okolnostem podání trestního oznámení, na jehož základě bylo toto usnesení přijato, nebylo navrhovatelům umožněno se vyjádřit. Navrhovatelé upozorňují, že iniciátorem zmíněného trestního oznámení byl "někdo jiný" a navrhovatelé, stejně jako další nájemníci se k němu připojili proto, aby žalobkyni přiměli k odstranění zatékání do bytu. Jako argument na podporu svých tvrzení uvádějí dále, že by soud k závěru o neodůvodněných útocích na žalobkyni nedospěl, zkoumal-li by příčinnou souvislost mezi předchozím chováním žalobkyně a jeho následky v podobě vyprovokovaného jednání navrhovatelů.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud již mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a že není vrcholem jejich soustavy (srov. , y). Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy pátéy (y ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudů (y ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů ( ); jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky zakotvené v tomto ustanovení, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy.

To platí i pro projednávaný případ. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s právními závěry soudů, ke kterým dospěly na základě provedeného dokazování, a nesouhlas s průběhem tohoto dokazování vůbec. V projednávaném případě je zřejmé, že obecné soudy provedly poměrně rozsáhlé dokazování, svá rozhodnutí řádně odůvodnily tak, jak vyžadují příslušná ustanovení (zejména , , ), a uvedly, jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů, i jaká ustanovení právních předpisů použily pro posouzení zjištěného skutkového stavu. Argument, že soudy pouze převzaly tvrzení žalobkyně, aniž by zjistily skutečný stav stavebních úprav v bytě, je tak nutno odmítnout. Závěr soudu, že došlo ke změnám dispozičního uspořádání bytu (který tak není v souladu s posledním kolaudovaným stavem bytu), a to bez souhlasu pronajímatele a bez stavebního povolení, příp. ohlášení k příslušnému stavebnímu úřadu, je podložen řadou důkazů (zejména výslechy účastníků, znaleckým posudkem a výslechem znalce ve spisu Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. , rozhodnutími, stanovisky a sděleními Obvodního úřadu v Praze 8 či zápisem o místním šetření, doručeným žalobkyni 7. 4. 2000, které proběhlo za přítomnosti zástupce Obvodního úřadu Praha 8). Ze spisu také nevyplývá, že by navrhovatelé byli jakkoli omezeni v možnosti se k důkazům vyjádřit; naposledy tak mohli učinit před vyhlášením rozsudku při ústním jednání dne 18. 4. 2000, jehož byli oba, spolu se svým právním zástupcem, osobně přítomni.

Ani námitku navrhovatelů, kterou napadají rozhodnutí obecných soudů o přidělení bytové náhrady (v projednávaném případě formou přístřeší ve smyslu ustanovení § 712 odst. 5, věta prvá, o.z.), nelze považovat za důvodnou. Podle cit. ustanovení stačí v případech, kdy nájemní poměr skončí výpovědí pronajímatele podle § 711 odst. 1 písm. d) o.z., poskytnout přístřeší. Je plně v kompetenci obecného soudu, aby zvážil možnost výjimečného poskytnutí náhradního ubytování, příp. náhradního bytu, zjistí-li, že jde o rodinu s nezletilými dětmi a pro takové rozhodnutí existují důvody zvláštního zřetele hodné. V projednávaném případě však soudy takový výjimečný postup odmítly, neboť zjistily, že se navrhovatelé opakovaně dopouštějí neodůvodněných útoků proti osobě žalobkyně, a druhá z uvedených podmínek tak není naplněna. Ke svému závěru dospěly soudy na základě řady provedených důkazů, v odvolacím řízení mimo jiné i na základě usnesení Policie ČR, MO Karlín ze dne 6. 5. 1999, čj. OR8-255/MO2-Tč-99. Toto usnesení bylo čteno jako důkaz v průběhu ústního jednání dne 18. 4. 2000, jehož byli navrhovatelé, jak výše uvedeno, osobně přítomni. K okolnostem jeho podání se tedy mohli vyjádřit. Námitka v ústavní stížnosti, dle které jim to soud údajně neumožnil, tak není důvodná. Rozhodnutí obecných soudů bylo i v této části řádně odůvodněno. Ústavní soud neshledal, že by jejich závěr byl v extrémním nesouladu se zjištěnými skutečnostmi, a nemá proto právo do jejich nezávislého rozhodování zasáhnout.

Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v posuzovaném případě došlo k porušení práva na spravedlivé řízení podle y i Úmluvy. Tato ustanovení garantují právo na spravedlivý proces, přirozeně je však nelze vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Okolnost, že se navrhovatelé se závěry obecných soudů neztotožňují, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Právní závěry soudu přitom evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a nelze dospět ani k závěru, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, což by jedině mohlo vést k tomu, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí v daném případě zrušil. Uvedené okolnosti jsou natolik zřejmé, že Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. ledna 2001 JUDr. Antonín Procházka

předseda senátu