Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 568/99

Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. V., zastoupeného JUDr. J. M., advokátou, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 8. 1999, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 4. 11. 1999, doručené Ústavnímu soudu 17. 11. 1999, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 8. 1999, sp. zn. , kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 7. 1999, sp. zn. , zamítajícímu žádost stěžovatele o propuštění z vazby. Podle názoru stěžovatele došlo napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze k porušení jeho základních práv, zaručených , 3 a 5 d. Stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě tvrdí, že v daném případě byla překročena lhůta, ve které bylo nutno jej odevzdat soudu k rozhodnutí o vazbě, a dále že "odvolací soudy nepostupovaly ve shodě s obsahem hlavy páté d", neboť se prý neřídily zásadou revizního principu podle § 147 trestního řádu.

Ve vyjádření za Krajský soud v Hradci Králové odkázal předseda senátu, JUDr. M. M., na obsah odůvodnění příslušných rozhodnutí. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti, podepsaném předsedou senátu JUDr. M. H., uvedl, že podstata věci spočívá ve výkladu ustanovení § 147 odst. 1 trestního řádu, týkajícího se rozsahu přezkumné povinnosti nadřízeného orgánu. V případě rozhodování o stížnosti proti usnesení o zamítnutí žádosti o propuštění z vazby je třeba, podle názoru vrchního soudu, klást počátek řízení, který je nadřízený orgán povinen přezkoumávat, ke dni, kdy žádost o propuštění byla doručena nalézacímu soudu, případně ke dni právní moci předchozího rozhodnutí v téže věci. Stěžovatel však v ústavní stížnosti vytýká pochybení, které mělo údajně nastat již usnesením Okresního soudu v Hradci Králové dne 24. 9. 1998, které se stalo pravomocným dne 22. 10. 1998, k jehož přezkoumávání nebyl vrchní soud příslušný. Pokud se stěžovatel cítil poškozen postupem Okresního soudu v Hradci Králové a Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení soudu prvního stupně, měl se podle názoru Vrchního soudu v Praze domáhat nápravy zákonným postupem proti těmto rozhodnutím, případně i podáním ústavní stížnosti. Účastník řízení uzavřel, že s ohledem na uvedené považuje ústavní stížnost za nedůvodnou.

Ústavní soud se vždy nejdříve musí zabývat tím, zda jsou splněny všechny formální náležitosti, kladené na podání ústavní stížnosti. Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " "), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů, přičemž tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není- li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.

V ústavní stížnosti sám stěžovatel uvádí, že usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 8. 1999, sp. zn. , které napadá a požaduje zrušit, bylo jeho obhájci doručeno dne 3. 9. 1999. Ústavní soud si vyžádal z příslušného spisového materiálu zaslání originálu tohoto usnesení. Kontrolou doručenek zjistil, že předmětné rozhodnutí bylo jak stěžovateli, tak jeho advokátce doručeno skutečně dne 3. 9. 1999. Od tohoto data je tedy nutno počítat 60 denní procesněprávní lhůtu, do které je třeba započítat již i den doručení napadeného rozhodnutí ( ). Poslední den 60 denní lhůty pro podání ústavní stížnosti tak připadl v daném případě na pondělí, 1. 11. 1999. Ústavní stížnost stěžovatele je datována dnem 4. 11. 1999, takže i kdyby byla v tento den podána, stalo by se tak po zákonem stanovené lhůtě. Podle razítka na obálce doporučené listovní zásilky však byla navíc podána k poštovní přepravě až dne 16. 11. 1999.

Poněvadž kogentní ustanovení neumožňuje promeškání této lhůty prominout, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele odmítnout podle , o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 10. ledna 2001

Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.

soudce Ústavního soudu

*