Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 695/2000

Ústavní soud rozhodl dne 21. prosince 2000 v senátě složeném z předsedy

JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů H., a. s. v likvidaci, a ing. B. V., obou zastoupených JUDr. M. Š., CSc., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. května 2000, sp. zn. , , a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2000, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ ,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadli stěžovatelé pravomocné usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2000 ( -124) a tvrdili, že zmíněný soud svým rozhodnutím porušil mimo jiné také jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu ( d); podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení těchto ústavně zaručených práv došlo tím, že zmíněný obecný soud, jako soud odvolací, změnil rozhodnutí obecného soudu I. stupně, a to tak, že v jeho výroku o odvolání likvidátora žalobu zamítl, zatím co výrok o zmiňování nového likvidátora potvrdil.

Spolu s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze, jako soudu odvolacího, napadli stěžovatelé v podstatě ze stejných důvodů také usnesení Nejvyššího soudu ČR, jako soudu dovolacího, totiž jeho usnesení ze dne 30. května 2000 ( -93,

), které rozhodnutí odvolacího soudu předcházelo, a v podrobně rozvedené polemice s rozhodovacími důvody obou obecných soudů vyšších stupňů těmto soudům v jejich rozhodnutích vytkli - v podstatě - jak věcná pochybení, tak nesprávnou interpretaci (aplikaci) zákonných ustanovení, na nichž svá rozhodnutí tyto soudy založily; odůvodnění ústavní stížnosti je totiž obsahově shodné s jejich písemným podáním, které v průběhu dovolacího řízení, jako odpověď na dovolání dovolacímu soudu, předložili.

S odkazem na ústavně zaručené právo na soudní ochranu a dále na obdobné právo plynoucí z , , a a 4 d stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud jednak zrušil jak usnesení odvolacího soudu, tak usnesení soudu dovolacího, jak shora je označeno, a dále, aby "obchodnímu rejstříku vedenému u Krajského obchodního soudu v Praze "nařídil zapsat likvidátora zvoleného na valné hromadě HPH a. s. - v likvidaci dne 2. prosince 1999".

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Odhlédnuto od toho, že podstata ústavní stížnosti, její odůvodnění, spočívá - jak již řečeno - v námitkách směřujících proti věcné správnosti či legalitě rozhodnutí obecných soudů, a že také stěžovatelé svou ústavní stížností usilují o přezkum, který Ústavnímu soudu podle jeho ustálené rozhodovací praxe nepřísluší (k tomu srov. např. nález ve věci

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další), rozhodnutí odvolacího soudu - jak ostatně stěžovatelé sami

uvádějí - spočívá na právním názoru vysloveném za současného zrušení předchozího rozhodnutí téhož soudu (ze dne 30. prosince 1999 - -58), jímž odvolací soud, jako soud nižšího stupně, je vázán ( al. 1 ). Za této procesní situace je zřejmé, že odvolacímu soudu, vázanému ex lege právním názorem nižšího soudu, nelze vytýkat jakékoli pochybení plynoucí ať z procesního ať z hmotného práva, a proto právní vývody a konstrukce stěžovatelů, pojaté do odůvodnění ústavní stížnosti, jsou jak z hlediska obecného práva, tak z hlediska ochrany ústavnosti ( úst. ) nerozhodné.

Nedostatek pravomoci Ústavního soudu k přezkumu otázek spojených s obecným (obchodním) právem sluší přirozeně vztáhnout i k rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, stran jehož rozhodnutí, nadto přezkumu Ústavním soudem brání překážka nedodržení lhůty (§ 72 odst. 2 al. 1 zákona), neboť jak Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již dříve vyložil, vztah odvolacího řízení k řízení dovolacímu je zpravidla vztahem podstatně odlišným od vztahů, které mezi rozhodujícími obecnými soudy jsou v procesní oblasti zákonem vymezeny tak, že nalézací i opravné řízení tvoří jeden procesní celek; pro oba tyto důvody je proto v dané věci přezkum rozhodnutí dovolacího soudu vyloučen.

Z důvodů takto vyložených byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná (stran rozhodnutí dovolacího soudu nepřípustná), aniž by bylo zapotřebí věnovat pozornost jejich právním vývodům a závěrům co do otázek spojených s obecným (obchodním) právem; zjevnost neopodstatněnosti posuzované ústavní stížnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 21. prosince 2000