Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 689/2000

Ústavní soud rozhodl dne 21. prosince 2000 v senátě složeném z předsedy

JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené Mgr. M. H., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. září 2000, sp. zn. , a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. prosince 1999, sp. zn. , spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. prosince 1998, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ ,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. září 2000 ( -123) a tvrdila, že jmenovaný obecný soud svým rozhodnutím v její věci vedené před Obvodním soudem pro Prahu 5 ( ) porušil její ústavně zaručené právo na soudní ochranu ( d); podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že Nejvyšší soud ČR, jako soud dovolací, zamítl její dovolání směřující proti usnesení odvolacího soudu (Městského soudu v Praze ze dne 21. prosince 1999 - -88), jímž její odvolání proti rozsudku obecného soudu I. stupně bylo jako opožděné odmítnuto [ ].

S odkazem na to - stručně shrnuto - že pro postup obecných soudů I. a II. stupně ve smyslu nebyly splněny skutkové ani zákonné podmínky a s výtkou, že dovolací soud neprovedl všechny důkazy, jichž se domáhala co do svého zdržování v místě a době doručování rozsudku obecného soudu I. stupně, navrhla, aby Ústavní soud jí napadená rozhodnutí, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z podrobně odůvodněných rozhodnutí obecných soudů II. a III. stupně se podává, že za podmínek stanovených zákonem a vzhledem ke skutkovým zjištěním, k nimž odvolací soud co do okolností spojených s náhradním doručením ( ) dospěl, odmítly jak odvolací, tak dovolací soud tvrzení stěžovatelky, že se v rozhodné době nezdržovala v místě svého trvalého pobytu, kam ji rozhodnutí obecného soudu II. stupně (jako na adresu uvedenou stěžovatelkou) bylo doručováno. Protože obě rozhodnutí obecných soudů jsou jak skutkově, tak co do právních závěrů odůvodněna způsobem zákonem přikázaným ( ), nelze jim z hlediska ochrany ústavnosti nic vytknout, a proto postačí odkázat na jejich vývody a závěry, především pak na ty, které se podávají z rozhodovacích důvodů dovolacího soudu.

Podle přesvědčení Ústavního soudu stěžovatelčino tvrzení, že již zmíněným postupem obecných soudů bylo jí upřeno ústavně zaručené právo na soudní ochranu ( d) neobstojí, a to již proto, že není (při doručování písemností) povinností obecných soudů, aby u účastníků řízení s řádně vykázaným místem bydliště (trvalého pobytu) a za okolností zjištěných obecnými soudy (přechodná nepřítomnost pro péči o druha v jiném místě) pátraly po jejím skutečném pobytu v době doručování písemnosti; důvodně proto odvolací soud odkazuje stěžovatelku k tomu, že po vyhlášení rozsudku obecného soudu I. stupně, jemuž byla přítomna, měla doručení rozsudku očekávat a měla-li pro to důvody, pro svou přechodnou a nepravidelnou nepřítomnost v místě svého bydliště učinit taková opatření, která by řádné doručení umožnila, neboť - jak ostatně Ústavní soud ve své rozhodovací praxi dříve vyložil - je na účastníkovi řízení před obecnými soudy, aby si sám střežil svá práva - která v posuzované věci stěžovatelka sama ohrozila svým lehkovážným jednáním.

Pod naznačenými aspekty není na místě tvrzení stěžovatelky co do porušení dříve zmíněného ústavně zaručeného práva, obdobně jako co do nepřezkoumatelnosti ústavní stížnosti napadeného rozhodnutí, zejména jestliže okolnosti stran podmínek náhradního doručení byly způsobem zcela dostačujícím zjištěny a úplnost skutkového stavu, na jehož základě aplikace zákonné fikce doručení byl určen den doručení rozhodnutí obecného soudu

I. stupně, vyplývá z podrobně vyložených důvodů dovolacího soudu. Odkaz stěžovatelky na rozhodovací praxi Ústavního soudu stran "opomenutých důkazů", již pro odlišnost posuzované materie a pro nemeritorní povahu stěžovatelkou napadeného rozhodnutí, je proto nepřípadný.

Z důvodů takto vyložených posoudil Ústavní soud stěžovatelčinu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána samotnou povahou vyložených důvodů; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], který současně zakládá nedostatek zákonných důvodů pro stěžovatelkou navržený odklad vykonatelnosti rozhodnutí, jehož se toto usnesení Ústavního soudu dotýká.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 21. prosince 2000