Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 554/2000

Ústavní soud rozhodl dne 21. prosince 2000 v senátě složeném z předsedy

JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. T. P., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. července 2000, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ ,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocné usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. července 2000 ( -35) a tvrdil, že jmenovaný obecný soud tímto rozhodnutím porušil jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu ( d); podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že v opravném řízení, stran usnesení vyhovujícímu návrhu na vydání předběžného opatření (zákazem zcizení apod. blíže označených a popsaných nemovitostí), nebyl obecnými soudy ani vyrozuměn

o podání odvolání (žalovaným), ani mu nebyl doručen jeho opis, a tak došlo k tomu, že Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, rozhodl (měnícím výrokem) bez toho, že by znal k vývodům odvolatele jeho stanovisko jako žalobce; protože stěžovatel postupem obecných soudů se "cítí poškozen", (zejména v tom, že) "nemohl uvést na pravou míru tvrzení obsažené v odvolání", aniž by svá tvrzení stran porušení již zmíněného ústavně zaručeného práva pod ústavněprávními aspekty blíže odůvodnil, navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí odvolacího soudu, jak vpředu jsou označeno, svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Námitky, jimiž stěžovatel svou ústavní stížnost odůvodnil, nemají oporu v zákoně, neboť povinnost obecných soudů doručit protistraně opis opravného prostředku vztahuje se toliko k rozsudku ( ), a protože v posuzované věci v řízení před obecnými soudy nešlo o rozhodnutí o věci, bylo obecným soudem I. stupně - ve shodě se zákonem - rozhodnuto nikoli rozsudkem, ale usnesením, které bylo přezkoumáváno nadřízeným soudem bez nařízení jednání ( ), a konečně také proto, že v takovém řízení

(o opravném prostředku) zákon ( ) pro rozhodnutí odvolacího soudu nevyžaduje stanovisko druhého z účastníků ( a ), nelze procesnímu postupu obecných soudů ani z hlediska ochrany ústavnosti ( úst. ) nic vytknout. Nadto nelze opomenout, že umožňuje, aby návrh na vydání předběžného opatření byl v probíhajícím řízení podán opakovaně.

Pro důvody takto vyložené dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu nedošlo a stěžovatelovu ústavní stížnost posoudil jako zjevně neopodstatněnou, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána již samotnou povahou vyložených důvodů; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 21. prosince 2000