Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 548/2000

III.

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Hollandera a soudců JUDr. Ivany Janu a JUDr. Vladimíra Jurky ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti S., zastoupené advokátem Mgr. Z.H., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20.6.2000, č.j. -29, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Stěžovatelka se návrhem ze dne 12.9.2000, k výzvě Ústavního soudu posléze doplněným a upraveným, domáhala zrušení pravomocného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20.6.2000. č.j. -29, jímž byla zamítnuta její žaloba o přezkoumání rozhodnutí FŘ ze dne 12.2.1998. č.j. FŘ 5806/97-120, ve věci dodatečného vymezení daně z příjmů právnických osob. Ve zdůvodnění ústavní stížnost stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že citovaným rozsudkem Krajského soudu v Brně bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu dle d (dále jen " "). K tomu konkrétně uvádí, že již předcházející postup finančního úřadu byl nesprávný, podala proti němu odvolání, které bylo s odůvodněním, že postup správce byl v souladu s platnými právními předpisy, zamítnuto. Stěžovatelka se cítila tímto rozhodnutím zkrácena na svých právech, a proto podala návrh na přezkoumání. Výsledkem soudního řízení bylo napadené rozhodnutí, které stěžovatelka považuje za nepřezkoumatelné nesrozumitelné a naprosto nedostatečně odůvodněné, zejména soudu vytýká nerespektování obč. soudního řádu, čímž došlo k tomu, že z odůvodnění rozsudku nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, odůvodnění neobsahuje žádné konkrétní důkazy, nýbrž pouhé odvolání na již učiněná rozhodnutí, jejichž zákonnost měla být přezkoumána a posouzena, a že se soud nevypořádal se všemi skutečnostmi uváděnými v podaném odvolání.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k argumentům stěžovatelky neuvedl žádné stanovisko, pouze zformuloval domněnku, že ústavní stížnost byla podána opožděně, a proto navrhl její odmítnutí podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

FŘ, jako vedlejší účastník v řízení o ústavní stížnosti, konstatovalo svoje přesvědčení, že napadené rozhodnutí obsahuje všechny náležitosti stanovené v § 157 odst. 2 obč. soudního řádu, odůvodnění je dostatečné a srozumitelné a jsou v něm obsaženy závěry soudu, ke kterým v průběhu řízení dospěl. Dále uvádí, že Krajský soud v Brně přezkoumal žalobu v souladu s ustanovením § 249 obč. soudního řádu v mezích

uplatněných žalobních důvodů, věc projednal předepsaným procesním způsobem a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Soud rozhodl na základě skutkového stavu zjištěného v řízení před správními orgány a z odůvodnění jeho rozsudku vyplynulo, že neshledal žádnou právní vadu. Z tohoto důvodu nebylo stěžovatelce upřeno právo na soudní ochranu podle y. Za podstatu ústavní stížnosti považuje vedlejší účastník vyjádření stěžovatelčina nesouhlasu se skutkovými zjištěními a právními závěry z nich učiněnými krajským soudem a územními finančními orgány, k čemuž dodává upozornění na dosavadní rozhodovací praxi Ústavního soudu vycházející z jeho postavení, kdy není další instancí v systému obecného soudnictví, přičemž do rozhodovací pravomoci obecných soudů mu přísluší zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté y.

Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelčina podání. Ústavní stížnost byla podána včas. Krajský soud v Brně se mýlí, když uvádí, že stížnost byla podána po zákonné lhůtě, neboť vychází z otisku podacího razítka na kopii ústavní stížnosti, aniž by vycházel z informace, že šlo o další kopii stížnosti, kterou stěžovatelka zaslala na základě výzvy Ústavního soudu, neboť v původním podání nenaplnila požadavek předepsaného počtu vyhotovení podle Navíc, Krajský soud v Brně se zabývá otázkou, jejíž posouzení mu nepřísluší. Pochybení ohledně lhůty k podání ústavní stížnosti se dopustila i stěžovatelka, když v části II. stížnosti cituje již několik let zrušené ustanovení o počátku lhůty, tato citace však nemá vliv na to, že zákonná lhůta byla dodržena. Také další požadované náležitosti byly naplněny, neboť stěžovatelka oprávněná k podání ústavní stížnosti byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou. Věc byla v další fázi řízení hodnocena z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatelky. V této souvislosti Ústavní soud opakovaně připomíná, že není ani vrcholem soustavy obecných soudů, tj. čtvrtou soudní instancí, ani svým posláním nemůže nahrazovat chybějící Nejvyšší správní soud v procesu přezkumu správních rozhodnutí. Ústavní soud, jakožto orgán odíraný ústavnosti, je oprávněn do rozhodovací pravomoci jiných orgánů zasahovat pouze za předpokladu, že jejich postup nebyl v souladu s principy obsaženými v hlavě páté y. Ústavní soud proto neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo, neboť posouzení zákonnosti přísluší obecným soudům (typicky soudům přezkoumávající správní rozhodnutí v souladu s a násl. obč. soudního řádu). Rozhodnutí obecného soudu by bylo možné považovat za neústavní pouze, pokud by právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. O takovou situaci se v posuzovaném případě nejedná. Meritem ústavní stížnosti je tvrzení, že došlo k porušení základního práva zakotveného v y, podle něhož se může každý domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, principů spravedlivého procesu podle Úmluvy. V návaznosti na dosavadní judikaturu Ústavního soudu lze konstatoval, že k porušení práva na spravedlivý proces podle y dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovatelce bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, event. by zůstal v řízení delší dobu nečinný). K takové situaci nedošlo, protože Krajský soud v Brně žalobu stěžovatelky přijal, její záležitost projednal a o věci rozhodl, přitom v odůvodnění, byť stručně, ale věcně a jednoznačně uvedl, že vytýkaná porušení ustanovení a , o daních z příjmů, neshledal důvodná a v napadeném rozhodnutí neshledal rozpor se zákonem. Proto nelze v postupu Krajského soudu v Brně spatřovat porušení základního práva stěžovatelky.

Na základě uvedených zjištění senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh, v celém jeho rozsahu, jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usneseni Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. prosince 2000

JUDr. Pavel Hollander předseda senátu Ústavního soudu