Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 434/2000

Ústavní soud rozhodl dne 21. prosince 2000 v senátě složeném z předsedy

JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. M., zastoupeného JUDr. L. D., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. dubna 2000, sp. zn. , a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. srpna 1998, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ ,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocný rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. dubna 2000 ( -76) a spolu s ním také jemu předcházející rozsudek odvolacího soudu (Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. srpna 1998 - -59) a tvrdil, že oběma rozhodnutími jmenovaných obecných soudů bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu ( d); podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označeného ústavně zaručeného práva došlo tím, že odvolací soud zavázal stěžovatele (jako v řízení před obecnými soudy žalovaného) k zaplacení do té doby neuhrazené kupní ceny za koupené zboží (šlo o zboží z nabídky fy Z. I.) a nadto také k zaplacení sjednané smluvní pokuty, a dále tím, že Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací o jeho dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu rozhodl zčásti zamítavým, zčásti odmítavým výrokem. V souvislosti s naznačenými výhradami vytkl stěžovatel oběma obecným soudům, že "se nevypořádaly dostatečně s okolnostmi, které vedly k uzavření kupní smlouvy", a také že provedené důkazy "nehodnotily správně v souladu s " a nadto, že k peněžitému plnění byl stěžovatel zavázán "na základě smlouvy, od které platně odstoupil". Aniž by své tvrzení stran porušení práva na soudní ochranu přiměřeně pod aspektem ochrany ústavnosti ( úst. ) zdůvodnil, navrhl, aby Ústavní soud obě rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Povaha odůvodnění ústavní stížnosti, jak vpředu bylo stručně shrnuto, svědčí o tom, že stěžovatel svou ústavní stížností usiluje o přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů, a tak zcela přehlíží, že ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu Ústavnímu soudu takový přezkum zpravidla nepřísluší (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další) a že ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je podmíněna zvláštními podmínkami (k tomu srov. např. nález ve věci

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3.,

vydání 1., č. 10, Praha 1995), které však ve věci posuzované ústavní stížnosti shledány nebyly, a které ostatně stěžovatel ani netvrdil.

Obdobně nedůvodné jsou také stěžovatelovy výhrady (námitky) vůči způsobu, jakým odvolací soud provedené důkazy hodnotil; je tomu tak proto nejen z důvodů, na které poukázal dovolací soud, ale také pro důvody vyložené Ústavním soudem již dříve v jeho konstantní judikatuře (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994); protože tato judikatura je obecně přístupná (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky), pro odůvodnění tohoto rozhodnutí zcela postačí stěžovatele na ni odkázat, aniž by se jevila potřeba k zásadám v ní vyložených cokoli dodávat.

Pro důvody takto rozvedené, a také s přihlédnutím k obsahu kupní smlouvy, kterou stěžovatel k výzvě Ústavního soudu předložil, a ze které není patrno nic, co by předchozí závěry mohlo zvrátit, byla stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána především ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 21. prosince 2000