Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 266/2000

Ústavní soud rozhodl dne 21. prosince 2000 v senátě složeném z předsedy

JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. J. Š., zastoupené Mgr. J. V., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2000, sp. zn. , a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 26. března 1999, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí v podstatě ve shodě se zákonem

[§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocná rozhodnutí obecných soudů, totiž rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2000, ( -212) a jemu předcházející rozsudek obecného soudu I. stupně (ze dne

26. března 1999, sp. zn. -180) a tvrdila, že oba jmenované obecné soudy svými rozhodnutími porušily jednak ustanovení zákona (§ 18, § 120, § 153 odst. 1 a § 157

odst. 2 ), jednak též její ústavně zaručené právo na soudní ochranu ( , a d) a nedostály tak ani svým ústavním povinnostem, plynoucím z ustanovení a úst. ; podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označených ústavně zaručených práv a k porušení ústavních povinností obecnými soudy došlo tím, že - stručně shrnuto - jí nepřiznaly palmární odměnu za zastoupení žalovaného v plné výši, ačkoli její aktivitě v souvislosti s převzatým zastoupením (především pro sjednávání ve věci kupní smlouvy hotelu) vyúčtovaná odměna plně odpovídala. Aniž by svá tvrzení co do porušení ústavně zaručených práv, jichž se dovolávala, blíže rozvedla, stěžovatelka v podrobném popisu skutkového základu své věci a v polemice s rozhodovacími důvody, obsaženými v odůvodněních obecných soudů, navrhla, aby Ústavní soud obě rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle odůvodnění rozhodnutí obecných soudů k výraznému snížení palmární odměny stěžovatelky (ze zažalované částky přes 3 miliony Kč na částku 2390,- Kč) došlo proto, že oba obecné soudy po provedeném dokazování dospěly k závěru - opět stručně shrnuto - že stěžovatelka, byť určité aktivity ve prospěch svého klienta vyvíjela, neprokázala uzavření příkazní smlouvy s ním, a ani jeho prostřednictvím ve prospěch třetí osoby (spol. s r. o. J.).

V podobně rozvedených rozhodovacích důvodech vyložených v odůvodnění svých rozhodnutí posléze oba obecné soudy, zcela ve shodě se zákonem ( ), zaujaly stanovisko ke všem podstatným tvrzením stěžovatelky a rozvedly, jakým způsobem se s nimi vypořádaly, takže z toho hlediska jejich rozhodnutí nelze ani pod aspekty ochrany ústavnosti ( úst. ) nic vytknout.

Odůvodnění ústavní stížnost, ostatně obsahově shodné jak s odvoláním, tak s dovoláním (o něm rozhodl Nejvyšší soud odmítavým výrokem - č. l. 14 a 15 spisu Ústavního soudu), spočívá jednak v polemice stěžovatelky s rozhodovacími důvody obecných soudů, jednak svou povahou vyjadřuje snahu stěžovatelky dosáhnout v řízení o ústavní stížnosti přezkumu věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů, ačkoli podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu takový přezkum se z pravomoci Ústavního soudu vymyká (k tomu srov. např.

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další); protože judikatura Ústavního soudu je obecně přístupná (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky), pro odůvodnění tohoto usnesení zcela postačí stěžovatelku na ni odkázat, aniž by se jevila potřeba k zásadám dříve vyloženým cokoli dodávat.

Obdobně neobstojí ani výtky stěžovatelky, že obecné soudy (provedené) "důkazy hodnotily v naprostém rozporu se zásadami ( )"; předně stěžovatelka blíže neodůvodňuje, v čem by tvrzené rozpory měly spočívat, a ze zcela povrchního tvrzení není patrno, které důkazy má stěžovatelka na mysli, když tvrdí, že (obecné soudy) "hodnotily pouze ty, které byly v její neprospěch..... a nepřihlížely ke všemu co vyšlo v řízení najevo", nehledě již ani k tomu, že stran "hodnocení obecnými soudy hodnocených důkazů" Ústavní soud rovněž ve své konstantní judikatuře již dříve vyložil podmínky, za nichž by k jeho zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů z tohoto důvodu mohlo dojít (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 10, Praha 1995); existence těchto zvláštních podmínek ve stěžovatelčině věci zjištěna nebyla a stěžovatelka sama je ostatně ani netvrdila.

Pro důvody takto vyložené, když ani porušení zásady rovnosti účastníků stěžovatelka nikterak nezdůvodnila (tvrzení odcizení původního spisu stěžovatelky žalovaným samo

o sobě není rozhodujícím kritériem) nebylo v řízení před obecnými soudy shledáno, byla stěžovatelčina ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná; zjevnost této neopodstatněnosti je dána především konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno. O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno, aniž by se jevilo účelné vésti stěžovatelku k odstranění vad ve vykázané plné moci jejího zástupce (§ 31 odst. 1 zákona).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 21. prosince 2000