Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 242/2000

Ústavní soud rozhodl dne 21. prosince 2000 v senátě složeném z předsedy

JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L.,

spol. s r. o., zastoupené JUDr. M. V., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. února 2000, sp. zn. , spolu s návrhem na zrušení obecně závazné vyhlášky města Třebíč č. 1/98, o místním poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ ,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocný rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. února 2000 ( -22) a tvrdila, že tímto rozhodnutím jmenovaný obecný soud porušil její ústavně zaručené právo na soudní ochranu ( d); podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení tohoto práva došlo tím, že obecný soud rozhodující ve věci v režimu správního soudnictví zamítl stěžovatelčinu žalobu proti rozhodnutí správního orgánu (Okresního úřadu v Třebíči, finančního referátu), jímž jí byl vyměřen místní poplatek na provozovaný výherní hrací přístroj. V této souvislosti stěžovatelka obecnému soudu vytkla, že přes její podrobně rozvedené námitky proti platnosti obecně závazné vyhlášky města Třebíč č. 1/98, která byla vydána v rozporu se zákonem, zejména pokud jde o její platnost ke dni vyhlášení (tj.

k 1. únoru 1998), tuto vyhlášku posoudil jako se zákonem souladnou a v důsledku toho její žalobu zamítl.

V další části odůvodnění své ústavní stížnosti v podstatě zopakovala své právní vývody tak, jak je přednesla v řízení před obecným soudem a - stručně shrnuto - zdůraznila, že zákonem stanovené kumulativní podmínky pro platnost a účinnost již dříve zmíněné vyhlášky splněny nejsou a nezachování obvyklé legisvakance spíše než projevem naléhavého zájmu je spíše projevem liknavosti normotvůrce, který - ačkoli měl k tomu dostatek času - "mimořádné zasedání městského zastupitelstva včas nesvolal".

Protože právní základ jejího neúspěchu v řízení před obecným soudem spočívá právě v kritizované vyhlášce jako v obecně závazném předpisu, současně navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil nejen již dříve označené rozhodnutí obecného soudu, ale také obecně závaznou vyhlášku města Třebíče č. 1/98 ze dne 1. února 1998.

Ústavní stížnost je nedůvodná (zjevně neopodstatněná).

Stěžovatelkou napadená vyhláška města Třebíče má svůj podklad v zákoně (č. ) a - posouzeno ústavně právními aspekty - v ustanovení d, když její účinnost (dle ) bez obvyklé legisvakance ke dni jejího vyhlášení je podložena ustanovením téhož zákona, a proto odkazy stěžovatelky na důsledky plynoucí z porušení "principů veřejnosti právu" nejsou na místě. Jestliže je totiž obci (městu) svěřeno zákonodárcem právo v rámci samostatné působnosti vydávat obecně závazné předpisy (vyhlášky), jde o pravomoc ( zák. č.

, o obcích, ve znění pozdějších předpisů) ústavně souladnou ( úst. ); ostatně o této pravomoci stěžovatelka ani nepochybuje, tvrdí však, že učiněním platnosti a účinnosti vyhlášky ke dni její publikace došlo k vykročení z ústavních limitů.

Tomuto tvrzení nelze podle přesvědčení Ústavního soudu přisvědčit.

Především z okolností, za nichž posuzovaná vyhláška byla vydána, nevyplývá nic, co by - co do její platnosti a účinnosti - nasvědčovalo tomu, že by z hlediska ochrany ústavnosti ( úst. ) došlo k porušení zákonem stanovených kautel ( , o obcích, ve znění pozdějších předpisů), mimo jiné již proto, že všechny důvody osvědčují výjimečnost úpravy doby účinnosti, obecného zájmu a naléhavosti byly objasněny a vyloženy v důvodové zprávě, která spolu s textem vlastní vyhlášky byla publikována; na tomto postupu, stejně jako na důvodech, jimiž město Třebíč platnost a účinnost vyhlášky ke dni její publikace odůvodnilo, neshledal Ústavní soud nic co by se příčilo ústavnímu pořádku republiky.

Jestliže posléze, na základě takto vydané vyhlášky jako obecně závazného předpisu, vyměřil platebním výměrem č. 2/98 ze dne 19. března 1998 místní poplatek za výherní hrací přístroj, který stěžovatelka na území města Třebíče provozuje, stalo se tak způsobem zákonně i ústavně souladným a z téhož důvodu tvrzení stěžovatelky, že bylo porušeno její ústavně zaručené právo na podnikání ( d), neobstojí.

Z důvodů takto rozvedených byla ústavní stížnost stěžovatelky posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána již samotnou povahou vyložených důvodů; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno, když mimo okolnosti v ustálené rozhodovací praxi vyložené (k tomu srov. např. usnesení ve věci

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4.,

vydání 1., usn. č. 22, Praha 1996) a rozhodovací důvody v tomto usnesení vyložené zakládají zjevnost neopodstatněnosti návrhu na zrušení ústavní stížností napadené obecně závazné vyhlášky.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 21. prosince 2000