Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 157/99

Ústavní soud rozhodl dne 21. prosince 2000 v senátě složeném z předsedy

JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů A. a M.B., obou zastoupených JUDr. V. J., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne

17. února 1999, sp. zn. , a rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne

7. listopadu 1998, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí v podstatě ve shodě se zákonem

[§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadli stěžovatelé pravomocný rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 17. února 1999 ( ) a spolu s ním také jemu předcházejí rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 7. listopadu 1998

( ) a tvrdili, že oba zmiňované soudy svými rozhodnutími porušily jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu dané d a také právo plynoucí z jejího ; podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označených práv došlo tím, že oba obecné soudy jednak nedodržely jim uloženou povinnost plynoucí z , jednak nepřihlédly k jimi uplatněné námitce vydržení v řízení blíže popsaných a označených pozemků, a tak "porušily zásadu materiální pravdy". Aniž by svá tvrzení stran porušení ústavně zaručených práv, jichž se dovolávali, blíže či podrobněji z hlediska ochrany ústavnosti rozvedli, soudě podle obsahu jejich ústavní stížnosti postrádající ostatně přesně vymezené žádání (petit), usilovali svou ústavní stížností o to, aby Ústavní soud obě rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Předně pokud jde o tvrzené porušení práva plynoucího z d stěžovatelé zcela přehlíží ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, v níž Ústavní soud opakovaně vyložil, jakou povahu toto právo má a za jakých podmínek mu lze poskytnout ústavní ochranu (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 42, Praha 1995, a další). Protože jde o konstantní judikaturu obecně přístupnou, pro odůvodnění tohoto usnesení zcela postačí stěžovatele na ni odkázat, aniž by se jevila potřeba k zásadám již dříve vyloženým cokoli dodávat.

Obdobně neobstojí tvrzení stěžovatelů stran opomenutí námitky vydržení uplatněné v odvolacím řízení; je tomu tak proto, že jejich v podstatě zcela abstraktní a letmá zmínka (č. l. 197 a 198 spisu obecného soudu), že .....dostali informaci, že v jejich případě nejde

o nějaký bývalý státní majetek..... a že jde o majetek, který využívají 76 let a na základě chyby státních orgánů 19 let....." nelze chápat jako (především skutkově) dostatečně kvalifikovanou a konkretizovanou námitku, která by byla současně opřena o přiměřené důkazy, a protože procesní právo spočívá - mimo jiné - na zásadě, že k povinnostem účastníků řízení před obecnými soudy vedle povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní, náleží též přiměřená obezřetnost v ochraně svého práva, nelze obecným soudům přičítat porušení (dnes již podstatně omezené) poučovací povinnosti (k tomu srov. např. usnesení ve věci

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 10.,

vydání 1.,usn. č. 18, Praha 1998, a další).

Pro důvody takto rozvedené Ústavní soud neshledal, že by ve věci stěžovatelů v řízení před obecnými soudy došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv, a proto jejich ústavní stížnost posoudil jako zjevně neopodstatněnou, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak - a to především - ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 21. prosince 2000