Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 415/2000

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Mudr. P. S., zastoupeného Mgr. et Mgr. V. S., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 4. 2000, čj. -120,

t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se svým návrhem domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, kterým byly zrušeny rozsudky Krajského obchodního soudu v Praze, sp. zn. , ze dne 13. 5. 1998, a Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 1999, sp. zn. , jimiž bylo vyhověno návrhu stěžovatele na vyslovení neplatnosti valné hromady akciové společnosti. Ve věci bylo k návrhu žalované strany připuštěno dovolání z důvodů stanovených v ustanovení , kdy otázkou zásadního právního významu bylo to, zda se může minoritní akcionář domáhat ochrany svých tvrzených práv pouze z formálních důvodů, aniž by výsledky hlasování mohly ovlivnit výsledky rozhodnutí valné hromady.

Stěžovatel namítá, že ačkoliv vedle uvedené otázky nebyl uveden jiný důvod dovolání, a to ani ve smyslu ust. a c) , Nejvyšší soud ČR přezkoumal dovolání nad rámec uplatněného dovolacího důvodu a překročil princip své vázanosti zákonem. Navíc formulací právního názoru do věci nově zasáhl tím, že vznesl otázku dobré víry třetích osob, které nabyly protiprávně emitované a na veřejných trzích obchodovatelné akcie. Stěžovatel namítá, že dobrá víra je u uvedených osob chráněna přímo ze zákona, a není ji třeba zjišťovat, naopak však za neoprávněnou a nepodloženou emisi cenných papírů odpovídá emitent, orgán dozoru nad kapitálovým trhem a organizátor veřejného trhu cenných papírů. Užitím obecných ustanovení o náhradě škody způsobené těmto osobám není nijak dotčeno vyhověním nároku na právní ochranu poskytnutou stěžovateli ze strany soudů.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR a dospěl k závěru, že není přípustná.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda je v předmětné věci splněna procesní podmínka přípustnosti ústavní stížnosti, přičemž s ohledem na výše uvedené skutečnosti, posuzované ve vztahu k ust. , dle kterého lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů, počínající dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti) a k ust. , dle kterého je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení), musel konstatovat, že věc dosud není pravomocně skončena, a jedná se proto o návrh nepřípustný.

K námitkám stěžovatele, týkajícím se způsobu, kterým bylo uplatněné dovolání přezkoumáno a k vyslovenému nesouhlasu s tím, že bylo shledáno přípustným a věc byla se závazným právním názorem vrácena k dalšímu rozhodování, Ústavní soud uvádí, že již v řadě svých předchozích rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jakožto orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté d. Posuzování toho, zda dovolání z hlediska uplatněných dovolacích důvodů i důvodů, ke kterým soud přihlíží bez návrhu, je či není přípustné, a rozhodování o jeho důvodnosti tak zcela spadá do výlučné pravomoci Nejvyššího soudu ČR. Ústavní soud zásadně ( mimo případy, kdy zásah do ústavně zaručených práv nelze odčinit jinak) posuzuje teprve pravomocně skončená řízení, resp. rozhodnutí, a to výlučně z ústavního hlediska. Přestože právní názor vyslovený v odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR je pro další řízení před obecnými soudy závazný, Ústavní soud není oprávněný, s ohledem na jeho kompetence dané u ČR a , zasahovat do řízení a věc hmotněprávně posuzovat ještě před vyčerpáním všech zákonem stanovených prostředků.

S ohledem na uvedené skutečnosti dospěl Ústavní soud k názoru, že se jedná o návrh nepřípustný ve smyslu ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, a proto mu nezbylo, než jej dle ustanovení , mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítnout.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. prosince 2000

JUDr. Eva Zarembová

soudce zpravodaj