Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
32831.html
HTML · 0 B
No categories available
I.ÚS 164/99
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci stěžovatelky RNDr. M. H., zastoupené JUDr. T. S., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 1. 1999, sp. zn. 26 Co 318/98 ,
takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka podala včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním, které došlo Ústavnímu soudu dne 29. 3. 1999.
Svým podáním se stěžovatelka domáhá zrušení shora citovaného rozsudku Krajského soudu v Praze (chybně označeného na první straně ústavní stížnosti jako rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. Co 218/98 ), kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 31. 10. 1997, sp. zn.
4 C 40/95 . Jím přivolil soud k výpovědi z nájmu bytu sestávajícího ze tří pokojů, kuchyně, verandy a příslušenství v přízemí domu č.p. 230, P. ulice, kterou daly stěžovatelce žalobkyně M. Š. a A. M.
Stěžovatelka má za to, že pokud jí soud uložil povinnost vyklidit byt z důvodu skončení nájemního poměru podle ustanovení § 711 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku , nemohl tak učinit bez současného podmínění vyklizení přidělením náhradního přiměřeného bytu. V daném případě, kdy povinnost vyklidit byt nebyla vázána na právo na náhradní byt, soud porušil její ústavní právo podle čl. 4 Listiny základních práv a svobo d, podle něhož lze ukládat povinnosti toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Namítá, že odůvodnění soudu, podle kterého by přidělení náhradního bytu bylo v rozporu s ustanovením § 3 odst. 1 občanského zákoníku - s dobrými mravy - neobstojí, když ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku , teorie i praxe považuje v podstatě s určitými výhradami za interpretační pravidlo při uskutečňování práv a povinností z občanskoprávních vztahů a je možno je aplikovat za situace, kdy tomu budou odpovídat konkrétní poměry konkrétního případu.
V dané věci stěžovatelka podala včasné dovolání proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze. Svým dispozitivním úkonem však dne 12. 5. 2000 vzala své dovolání v celém rozsahu zpět a z tohoto důvodu Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 4 , věty druhé, občanského soudního řádu , dovolací řízení zastavil.
K podanému návrhu ústavní stížnosti je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem , občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústav y ČR. Ústavní soud se zabývá správností rozhodnutí orgánu veřejné moci jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobo d.
Krajský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 13. 1. 1999, sp. zn. 26 Co 318/98 , a uvedl, že se k ústavní stížnosti vyjadřovat nehodlá.
Z obsahu spisu Okresního soudu Praha - západ, sp. zn. 4 C 40/95 , Ústavní soud z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 1. 1999, sp. zn. 26 Co 318/98 , zjistil, že krajský soud při svém rozhodování vycházel ze zjištění, že soud prvního stupně provedl dostatečná zjištění ohledně zabezpečení bytové potřeby stěžovatelky a její dcery, když prokázal, že je vlastnicí domu č.p. 14 v Č., v němž je dle potvrzení obecního úřadu jedna bytová jednotka, její dcera T. je spoluvlastnicí domu č.p. 150 v Praze 1 - H., P. 5, v němž jsou dle potvrzení obvodního úřadu dvě bytové jednotky. Krajský soud dále cituje ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku , dle něhož výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Podle jeho názoru by výkon práva, které pro stěžovatelku z tohoto vyplývá, tj. právo na zajištění náhradního bytu, byl jednoznačně v rozporu s dobrými mravy, když stěžovatelka má možnost bydlení ve svém rodinném domku.
Z obsahu vlastní ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka pouze opakuje námitky, které vznášela již v řízení před obecnými soudy. Vlastní závěry ústavní stížnosti jsou pouhou polemikou se skutkovými i právními závěry obecných soudů.
Ústavní soud dospěl k závěru, že Krajský soud v Praze se námitkami stěžovatelky, uplatněnými v průběhu řízení před oběma soudy, zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi také vypořádal. Ohledně aplikace ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku , které stanoví, že výkon práv a povinností, vyplývajících z občanskoprávních vztahů, nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy, má Ústavní soud za to, že v řešeném případě byla úvaha soudu o jeho použití podložena konkrétními zjištěními, jež dovozují závěr, že výkon práva (právo na zajištění náhradního bytu) by byl v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatelka je vlastnicí rodinného domu v Č., který sice obývá její dcera s rodinou, ale na druhé straně je tato dcera spoluvlastnicí, s další stěžovatelčinou dcerou, domu v Praze 1 - H., P. 5, v němž jsou dvě bytové jednotky. Existuje tedy reálná možnost uspokojení bytové potřeby stěžovatelky užíváním jedné bytové jednotky. Za daného stavu věci je třeba konstatovat, že rozhodnutí soudu má oporu v zákoně, a nemohlo tedy dojít k rozporu s ústavním právem na ukládání povinností toliko na základě zákona a v jeho mezích (čl. 4 Listiny základních práv a svobo d).
Vzhledem ke skutečnosti, že z návrhu ústavní stížnosti nevyplývá, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavních práv stěžovatelky, musel Ústavní soud návrh pokládat za zjevně neopodstatněný. Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2000
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu