Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 650/2000

Ústavní soud rozhodl dne 14. prosince 2000 v senátě složeném z předsedy

JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. F., zastoupeného JUDr. M. U., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. října 2000, sp. zn. , a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. března 2000, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ ,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel ve své trestní věci rozhodnutí obecných soudů, totiž usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. března 2000

( -7) a s ním obsahově spojené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. října 2000 ( ) a tvrdil, že oběma rozhodnutími jmenované obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené základní právo na osobní svobodu ( d), když současně vytkl orgánům činným v jeho trestní věci další procesní vady (průtahy, porušení práv obhajoby apod.), a když současně (opakovaně) rozvedl své námitky proti trestnímu svému stíhání vůbec; stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud obě rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Usnesení stížnostního soudu, proti němuž především ústavní stížnost směřuje, bylo stížnostním soudem vydáno poté, co obsahově shodné rozhodnutí, vydané ve věci téhož stěžovatele, bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 6. září 2000 (

)

zrušeno - v podstatě - pro absenci konkrétních skutkových okolností, z nichž by bylo možno na existenci vazebních důvodů usoudit, a když byl v odůvodnění nálezu Ústavní soud poukázal na to, že (napadené rozhodnutí obecného soudu) je "zcela vágní, neboť postrádá jakkoli konkrétní skutečnosti a v tomto směru je proto i nepřezkoumatelné".

Procesní nedostatky vytýkané Ústavním soudem však obecný soud, proti jehož rozhodnutí ústavní stížnost směřuje, v následném řízení odstranil a své rozhodovací důvody vyložil zcela ve shodě se zákonem v odůvodnění následného rozhodnutí (§ 134 odst. 2 tr. ř.), a to natolik úplně (str. 2 až 4 rozhodnutí), že důvody, pro které dospěl k závěru, že současný procesní stav věci zakládá zákonné omezení stěžovatelovy osobní svobody, nevykazují pochybnosti, zejména pak ne v tom směru, že obecný soud nevážil jak zájem na dosažení účelu trestního stíhání (§ 1 odst. 1 tr. ř), tak objektivní nezbytnost současného omezení stěžovatelovy osobní svobody.

Důvody vyložené obecným soudem jsou důsledkem (nezávislého) soudcovského (soudního) rozhodování, a proto je na místě stěžovatele odkázat na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž jak oblast hodnocení důkazů, tak oblast soudcovského rozhodování, pokud extrémně nevybočují z procesně a i jinak obecně uznávaných kautel a nejsou v rozporu se zásadami logiky, se z přezkumu Ústavním soudem vymykají, a to i tehdy, jestliže by - s naznačenými výhradami - s nimi Ústavní soud sám nesouhlasil (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha, 1994).

Za dané situace výtky stěžovatele, totiž že stížnostní soud (mimo jiné) postupoval v rozporu s již citovaným nálezem Ústavního soudu, jsou nepřípadné a důvod ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecného soudu dán není, a proto, když co do dalších výhrad stěžovatele postačí odkázat na rozhodovací důvody vyložené v odůvodnění nálezu stran jeho věci vedené pod

sp. zn.

.

Posuzovaná ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná; zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno.

O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 14. prosince 2000