Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 647/2000

Ústavní soud rozhodl dne 14. prosince 2000 v senátě složeném z předsedy

JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. B. V., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. srpna 2000, sp. zn. , a rozsudek Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 31. října 1997, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ ,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel ve své restituční věci pravomocné rozhodnutí obecných soudů, totiž rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne

21. srpna 2000 ( ) a spolu s ním také jemu předcházející rozsudek obecného soudu I. stupně (Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 31. října 1997 - -63) a tvrdil, že oba obecné soudy svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu ( d) a také "právo na vlastnictví dle d"; podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označených práv došlo tím, že obecné soudy přes jeho zákonný nárok ( zák. č.

, o půdě, ve znění pozdějších předpisů) zamítly jeho žalobu na zaplacení částky 131.711,- Kč (odvolací soud zamítavé rozhodnutí potvrdil), aniž by však přihlédly k jeho námitkám, které v řízení před nimi uplatnil. Stěžovatel proto, aniž by však svá tvrzení co do protiústavnosti jím napadených rozhodnutí blíže rozvedl a odůvodnil, navrhl, aby Ústavní soud obě rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak z odůvodnění ústavní stížnosti, tak z rozhodovacích důvodů obecných soudů pojatých do odůvodnění jejich rozhodnutí se podává, že stěžovatel svůj nárok na zaplacení již dříve zmíněné částky vůči žalovanému zemědělskému družstva opřel o tvrzení, že jde

o náhradu škody ( , ve znění pozdějších předpisů) za užívání a částečné poškození stodoly, kterou žalované družstvo užívalo, a která po požáru byla jen částečně (z jedné poloviny) opravena a obnovena.

Obecné soudy poté, co zjistily, že posuzovanou nemovitost vnesl do družstva stěžovatelův otec v roce 1957 a poté co byla stěžovateli na počátku roku 1983 (jako vyřazená z evidence základních prostředků družstva) vydána, dovodily nedostatek zákonných podmínek pro přiznání uplatněného nároku, neboť posuzovaná nemovitost jednak vnesena do zemědělského družstva přešla do jeho vlastnictví (na sklonku roku 1957), jednak že stěžovatel se ke dni 1. březnu 1983 sám stal vlastníkem této nemovitosti, sám ji také užíval, resp. jen jemu svědčilo právo vydání a v důsledku toho nelze družstvo pokládat ani za povinnou osobu ve smyslu zákona o půdě. Odkaz stěžovatele, že posuzovanou nemovitost nabyl do svého vlastnictví po roce 1957 na základě smluv od svých rodičů, obecné soudy odmítly s poukazem na to, že v té době nebyli již stěžovatelovi rodiče jejími vlastníky, a proto nemohli vlastnictví k ní platně převést, a protože i případné nároky plynoucí z ustanovení jsou promlčeny, žalobu stěžovatele zamítly.

Odůvodnění obou rozhodnutí obecných soudů svědčí o tom, že oba obecné soudy se nejen způsobem zcela dostatečným vypořádaly se všemi tvrzeními, resp. přednesy stěžovatele ( ), ale že jím uplatněný nárok posoudily ze všech v úvahu přicházejících hledisek.

Za naznačené situace stěžovatelova ústavní stížnost tak, jak z jejího odůvodnění, ostatně zcela shodného s obsahem jeho odvolání, je zřejmé, je nejen opakovanou polemikou s rozhodovacími důvody obecných soudů, ale svou podstatou míří vůči věcné správnosti či legalitě jí napadených rozhodnutí obecných soudů, a to přesto, že - jak opakovaně Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací praxi vyložil (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995 a další) - takovýto přezkum se z jeho pravomoci jako orgánu ochrany ústavnosti ( úst. ) vymyká, zejména jestliže zvláštní podmínky jinak umožňující ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů nebyly zjištěny a ostatně nebyly stěžovatelem ani tvrzeny.

Z důvodů takto rozvedených byla stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána nejen povahou těchto důvodů, ale také konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 14. prosince 2000