Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 641/2000

Ústavní soud rozhodl dne 14. prosince 2000 v senátě složeném z předsedy

JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. K., zastoupeného JUDr. M. K., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne

22. srpna 2000, sp. zn. , a rozhodnutí Okresního úřadu v Táboře, okresního pozemkového úřadu, ze dne 1. listopadu 1999, sp. zn. PÚPr/3208/99-Ri (UZ 1798/10), takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ ,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocné rozhodnutí obecného soudu, totiž rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. srpna 2000 ( -24) a tvrdil, že jmenovaný obecný soud svým rozhodnutím vydaným v režimu správního soudnictví porušil jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu ( d); podle odůvodnění ústavní stížnosti, ponechávajícího zcela stranou ústavněprávní aspekty posuzované věci, k porušení tohoto práva došlo tím, že obecný soud nerespektoval rozsah dokazování, které předchozím zrušujícím rozhodnutím správního rozhodnutí správnímu orgánu (Okresnímu úřadu v Táboře, okresnímu pozemkovému úřadu) sám uložil, řízení ve smyslu stěžovatelových námitek nedoplnil a v důsledku toho "se spokojil s nedostatečným zjištěním skutkového stavu"; protože ve svém rozhodnutí obecný soud nezdůvodnil, proč důkazním návrhům nevyhověl "jednal (obdobně jako správní orgán) v rozporu se zákonem". Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí obecného soudu svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak z odůvodnění ústavní stížnosti, tak z rozhodovacích důvodů obecného soudu vyložených v odůvodnění jeho rozhodnutí je patrno, že předmětem řízení, v němž šlo o posouzení restitučních nároků stěžovatele, byla jen část pozemků situovaných v bezprostřední blízkosti staveb (sauny, tenisových kurtů a šaten), příp. tvořících plochu fotbalového a hokejového hříště či atletické dráhy a k nim přilehlých ploch a právě tato skutečnost, s ohledem na již pravomocné předchozí rozhodnutí stran staveb samotných, ovlivnilo - jak obecný soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vyložil - způsob a rozsah dokazování; pod těmito aspekty ztrácí na významu opakovaná polemika stěžovatele s rozhodovacími důvody obecného soudu, který - jak rovněž v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil - rozsah dokazování pokládal za dostatečný, a to i vzhledem k důvodům předcházejícím rozhodnutí správního orgánu vydanému po dostatečně doplněném řízení v intencích zrušujícího rozhodnutí.

Odhlédnuto od toho, že podstata stěžovatelových námitek pojatých do odůvodnění jeho ústavní stížnosti míří proti věcné správnosti či legalitě rozhodnutí obecného soudu a že stěžovatel tak usiluje o přezkum, který pro povahu ústavního soudnictví ( úst. ) Ústavnímu soudu podle jeho ustálené rozhodovací praxe nepřísluší (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další), stěžovatel se mýlí i v tom, že by obecné soudy byly povinny provést v řízení před nimi všechny důkazy, jichž se - obecně řečeno - účastníci řízení dovolávají (k tomu srov. např. usnesení ve věci České republiky nepublikováno).

Jestliže, jak výslovně konstatuje obecný soud, správní orgán v následném řízení po zrušení jeho předchozího rozhodnutí respektoval právní názor vyjádřený v kasačním rozhodnutí, a jestliže poslední rozhodnutí obecného soudu, proti němuž výhrady stěžovatele směřují, je způsobem zákonem vyžadujícím zdůvodněno ( ), a

konečně - nikoli v poslední řadě - jestliže je ústavní stížnost stěžovatele založena výhradně na opakované polemice dotýkající se otázek obecného práva, není - jak již ostatně řečeno - z hlediska ochrany ústavnosti nejmenšího důvodu k ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecného soudu.

Pro důvody takto rozvedené byla ústavní stížnost stěžovatele posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno;

o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 14. prosince 2000