Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 544/2000

Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky - Obchodní společnosti F., s. r. o., právně zastoupené JUDr. M. U., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. , usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 5. 1999, sp. zn. , a usnesení Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 9. 2. 1999, sp. zn. B 1132-106, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 11. 9. 2000, kterou Ústavní soud obdržel 12. 9. 2000, se Obchodní společnost F., s. r. o., (dále jen "stěžovatelka"), domáhala zrušení výše uvedených rozhodnutí. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. , bylo odmítnuto její dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 5. 1999, sp. zn. , jímž bylo potvrzeno usnesení Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 9. 2. 1999, sp. zn. B 1132-106. Naposled jmenovaným usnesením byl zamítnut návrh stěžovatelky na obnovu řízení ve věci společnosti Z., a. s. V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že se v dané věci jedná o otázku zásadního významu, spočívající v řádné a korektní aplikaci právních norem, neboť pouze taková odpovídá fundamentálnímu významu práva na spravedlivý proces, práva na "soudní ochranu", ve smyslu a násl. d, jakož i významu ústavního pojmu "právní stát". Ústavní stížnost zároveň obsahuje návrh, aby Ústavní soud spojil řízení o této ústavní stížnosti s řízením, vedeným pod

sp. zn.

.

Ústavní soud se vždy nejdříve musí zabývat otázkou, zda jsou splněny všechny formální náležitosti, kladené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " "), na ústavní stížnost.

Ze spisu, vedeného u Ústavního soudu pod

sp. zn.

, a i ze samotného obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka napadla opětovně stejná rozhodnutí obecných soudů, která pouze rozšířila o rozhodnutí dovolacího soudu. K této skutečnosti dlužno dodat, že za situace, kdy je napadáno rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, kterým tento soud odmítl dovolání pro nepřípustnost, Ústavní soud obvykle judikuje, že v případech, kdy zákon dovolání nepřipouští, není možno dovolání považovat za poslední prostředek, poskytnutý zákonem k ochraně práva. Usnesení soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je nutno považovat pouze za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva - v daném případě práva podat dovolání. Pokud si stěžovatel není jist, zda dovolání v konkrétním případě je přípustné či nikoliv, může vedle dovolání podat v zákonné lhůtě 60 dnů z důvodu procesní jistoty i ústavní stížnost. Postup Ústavního soudu je poté obvykle takový, že vyčká rozhodnutí Nejvyššího soudu a pokud tento dovolání jako nepřípustné odmítne, zabývá se ústavní stížností věcně. Ve zkoumané věci stěžovatelka takto postupovala, jak ostatně vyplývá ze samotné ústavní stížnosti, a její návrh tak bude předmětem rozhodování v řízení, vedeném pod

sp. zn.

.

Za takové situace však musela být tato ústavní stížnost odmítnuta. Pro všechny druhy řízení před Ústavním soudem platí obecná ustanovení o nepřípustných návrzích, stanovená v . Podle citovaného zákona je návrh na zahájení řízení nepřípustný i v případě, že Ústavní soud již v téže věci jedná (překážka zahájeného řízení). Návrhu stěžovatelky na spojení řízení nebylo možno v daném případě vyhovět, neboť logicky nelze spojit řízení, týkající se zcela identické věci. Pokud stěžovatelka hodlala brojit i proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání (přesto, že jde, jak výše uvedeno, pouze o rozhodnutí deklaratorní povahy), měla doplněním původní ústavní stížnosti, vedené pod

sp. zn.

, rozšířit tuto ústavní stížnost a ne podávat v téže věci ústavní stížnost znovu.

Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako nepřípustný návrh podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 14. prosince 2000

Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.

soudce Ústavního soudu