Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 577/2000

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. K., zastoupeného JUDr. T. H., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 6. 2000, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností ze dne 27. 9. 2000 se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 6. 2000, sp. zn. , kterým byl zrušen rozsudek Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 12. 4. 2000, sp. zn. , pouze ve výroku o povinnosti nahradit škodu poškozené a jinak tento rozsudek zůstal nezměněn.

Uvedeným rozsudkem uznal Okresní soud ve Frýdku - Místku stěžovatele vinným, že dne 14. 12. 1999 v podnapilém stavu přistoupil ke kolemjdoucí poškozené P. K., kterou strhl k zemi a požadoval po ní vydání peněženky, v čemž mu poškozená, která v důsledku jeho jednání utrpěla zranění s následnou dobou léčení tří týdnů, ze strachu vyhověla a vydala mu peněženku, obsahující 150 Kč. Tohoto jednání se stěžovatel dopustil přesto, že již byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 5. 1997, sp. zn. , uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví a trestným činem výtržnictví a byl potrestán nepodmíněným trestem odnětí svobody v trvání tří roků, který vykonal dne 15. 3. 1999. Stěžovatel tedy výše popsaným jednáním spáchal trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona a to jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 trestního zákona, za což byl odsouzen za použití § 42 odst. 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků nepodmíněně.

Podle názoru stěžovatele bylo napadeným rozsudkem porušeno jeho právo na soudní ochranu, zaručené d. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že neprovedení jím navržených důkazů vedlo k "vadnému hodnocení neúplně provedených důkazů a nesprávnému právnímu a ústavně nesouladnému posouzení". Stěžovatel dále upřesnil, že odmítnutí provedení těchto důkazů bylo podle něj Krajským soudem v Ostravě odůvodněno jen obecně, bez bližšího vysvětlení, proč se tak činí ve vztahu k jednotlivým navrhovaným důkazům. Stěžovatel se proto domnívá, že krajský soud jednal nejen v rozporu s trestním řádem, ale porušil i jeho uvedené ústavně zaručené základní právo. Ve svém odvolání proti rozsudku soudu I. stupně prý navrhoval prostřednictvím svého obhájce doplnění dokazování o rekonstrukci celé události a provedení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, kterým by bylo zjištěno, jaký měl předmětný útok vliv na psychiku poškozené, včetně její schopnosti řádně vnímat, pochopit a zapamatovat si předmětné události, jakož i provedení znaleckého posudku, zjišťujícího tendenci poškozené ke lhaní. Rovněž prý bylo navrhováno provedení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, který by objasnil, zda byl stěžovatel s ohledem na zranění hlavy, utrpěné při předmětných událostech, schopen dále pokračovat v útoku vůči poškozené a dále, aby byla přezkoumána fotodokumentace za účelem zjištění, zda peněženka poškozené nese stopy po kontaktu se zemí.

Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníka řízení, vedlejšího účastníka řízení a zaslání spisového materiálu. Za Krajský soud v Ostravě se dne 21. 11. 2000 vyjádřil předseda senátu JUDr. P. D., který uvedl, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou. Soud neměl žádné pochybnosti o tom, zda poškozená P. K. byla schopna správně vnímat a poté reprodukovat prožité události. Výpověď zcela bezúhonné poškozené, která do té doby nebyla se stěžovatelem v žádném kontaktu, proto soud ve světle všech dalších důkazů hodnotil jako věrohodnou. Podle názoru účastníka řízení se námitky stěžovatele opírají pouze o jeho subjektivní tvrzení, které nejsou potvrzovány žádnými dalšími důkazy.

Ve vyjádření Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 28. 11. 2000, podepsaném předsedou senátu JUDr. V. K., je uvedeno, že soud I. stupně vycházel v dané věci z řádně zjištěného skutkového stavu, prokázaného jak výpovědí poškozené, tak výpovědí svědků, včetně listinných důkazů. Stěžovatelovy námitky považuje vedlejší účastník řízení za účelové a nedomnívá se, že by v trestním řízení došlo k porušení stěžovatelových základních práv nebo svobod.

II.

Ústavněprávní argumentace stěžovatele je v zásadě založena na jeho tvrzení, že ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě došlo k porušení d. Uvedené právo spočívá v tom, že je zaručena možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva u soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Jde o právo obecné, které je dále konkretizováno dalšími ustanoveními d. Význam práva na soudní ochranu spočívá v možnosti dovolat se svého práva u nezávislého a nestranného orgánu, kterým je soud, rozhodující podle pravidel zaručujících spravedlivé posouzení věci. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu by k porušení práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s y upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Jelikož Ústavní soud není vázán odůvodněním, ale pouze petitem podaného návrhu, zabýval se posouzením ústavnosti napadeného rozhodnutí i z hlediska dalších, v daném případě v úvahu připadajících ustanovení d, týkajících se práva na spravedlivý proces. V této souvislosti je vhodné připomenout názor Ústavního soudu, že účelem trestního řízení není jenom spravedlivé potrestání pachatele, ale samotným účelem trestního řízení je i "fair proces", jehož existence je jednou z nepominutelných podmínek existence demokratického právního státu.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s napadeným rozhodnutím, jemu předcházejícím řízením, a s obsahem spisu Okresního soudu ve Frýdku - Místku, sp. zn. , dospěl k závěru, že v daném případě obecné soudy postupovaly v souladu se základními zásadami trestního řízení a neporušily žádná základní práva nebo svobody stěžovatele, plynoucí z předpisů nejvyšší právní síly. Věc byla projednána veřejně, v přiměřené lhůtě, při dodržení práva na obhajobu a nezávislé soudy přesvědčivým způsobem odůvodnily svá rozhodnutí. Stěžovatel ani nepopírá, že se dopustil výše specifikovaného jednání, pro které byl odsouzen a polemizuje pouze se závěry obecných soudů, které jsou podle něj nesprávné, jelikož prý byl neúplně zjištěn skutkový stav a důkazy hodnoceny vadně. Ústavní soud tento názor nesdílí a respektuje názor odvolacího soudu, že stěžovatelův návrh na doplnění dokazování, tak, jak byl specifikován v jeho odvolání proti rozsudku soudu I. stupně, by v případě jeho provedení nemohl na závěrech soudu o vině i o trestu nic podstatného změnit. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů, provedených obecnými soudy, resp. celé trestní řízení perfekcionisticky předělávat, neboť by tím bezdůvodně zasáhl do zásady volného hodnocení důkazů a do nezávislosti v rozhodování soudů. Takovou povinnost by měl v tomto případě, kdyby postupem soudů, a v důsledku tohoto postupu i jejich rozhodnutími, došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. K tomu však ve zkoumaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo.

Ze všech výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněný návrh podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 15. prosince 2000

JUDr. Vladimír Paul

předseda I. senátu Ústavního soudu